I.
Dvacáté první století, v době,
kdy se nikdo neschová,
na vlnkách inkoustu až k tobě
donesou se má slova.

Můžu mlčet, když mluvím,
můžu se mračit i smát,
snad nepovíš druhým,
jak moc mám tě rád.

Snad pošťák můj dopis neztratí
nebo nedá jiné.
Snad s kladnou odpovědí se navrátí
dříve než týden mine.

II.
Koupil jsem tisíce
papírů, ale jako básníci píšíce
své pocity, musím se i já mračit,
protože zdaleka nebudou stačit.

Sám netuším,
co se ve mně děje,
vždyť nemluvím k tvým uším,
tak proč se mi ruka chvěje?