Pověšeni na šibenici vlastní touhy,
na provaze z havraního peří,
pod oblohou beránků božích,
se svatozáří z úsvitu slunce.

nevinni jako ještě nenarozené dítě,
neznalí první bolesti,
nevidoucí jako slepecká hůl,
neznajíc života slavností.

Kráčíme aniž zvedáme nohy,
ručičky hodin se stále otáčejí,
stavíme stále nové vzdušné zámky,
zbortivší se svojí tíhou vzápětí.

Rukou laskavou trestáme sami sebe,
trháme ovoce v zahradách nám zapovězených,
v prachu cest do bosých nohou zebe,
pod stromy plných oběšených.