Den za dnem
Utíká, já ztrácím vůli žít.
Pomalu
a přesto rychle, jako by
se svět chtěl ještě loučit.
Usínám.

Spánek je to poslední, co chci,
pak "lhostejně" mi denně máváš.
Energie? Zbytečná!
To rezignace
pomalu
a přesto rychle, jako by mi
se tlačila do podvědomí...

Nevnímám
tu bolest, cos mi
nevědomky způsobil.
Nezbývá mi
než se se vším smířit.
Nic víc než jen sebeklamy
není teď už mezi námi.
Procitám.

Pohled, co prohlédne stěnu
jen do srdce neuvidí?
Aspoň nelži, když už...
Jsi jak polární zář,
co dokonale znám, a přesto
Vždy mě něčím překvapí.
Snad výrazem, či jiskrou v očích
Tvých.

Jsme jako dvě strany mince.
Odlišní a přesto stejní
významem a povahou. Víš,
snad proč se chci tak bít?
Nám nepřítelem kalendář
je, když minuty tak letí!
Proč nutíš mě bez tebe
učit se žít?