, 16. 5. 2010, Povídky
,,Kdo bude řídit?“ otočí se na nás Michal s klíčema v ruce. Všichni se jeho otázce zasmějeme, ale jen do té doby, než mi dojde, že to myslí naprosto vážně. Smích mne v tu ránu přejde!
,,To snad nemyslíte vážně?“ ozvu se. ,,Dyt´ jste všichni úplně namol!“ připomenu jim.
Chvilkové ticho přeruší nová lavina nesmyslného smíchu.
,,A jak asi dojedeme domu?“ zaklepe si Bára na čelo. Podívám se zoufale po Dominikovi.
,,Neboj, jezdíme takhle pořád a ještě nikdy se nikomu nic nestalo,“ uklidňuje mne a přitom otevře zadní dveře auta. Když vidí, jak váhám, vleze dovnitř jako první a stáhne mne k sobě.
Hlas uvnitř hlavy, mi tiše našeptává, že tahle jízda nemůže dopadnout dobře, ale než stačím zaprotestovat, nebo vystoupit, motor se rozjede a Michal šlápne na plyn. V duchu se modlím, aby mé obavy byli mylné!
Dominik mi položí ruku kolem ramen a povzbudivě se usměje. Při pohledu do jeho krásných očí, úplně zapomenu na strach a uvolním se. I varovný hlas v mé hlavě se ztiší na minimum, a když za pár minut přitiskne své rty na mé, neslyším ho vůbec…
Cesta ubíhá poměrně rychle a klidně, nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo stát.
Značka před námi, nás informuje, že do cíle nám zbývají pouhé tři kilometry. Oddychnu si, když si uvědomím, že jsem vyváděla úplně zbytečně…
V autě je až na hrající rádio, téměř hrobové ticho. Všichni jsou jaksi společensky unavení a někteří se naopak věnují zcela jiným věcem.
Opřu se o sedadlo, když Michal z ničeho nic, otočí auto do protisměru.
,,Otoč to zpátky,“ požádám ho se smíchem v domnění, že si dělá legraci.
,,Tohle jsem chtěl vždycky vyzkoušet,“ řekne vážně a šlápne na plyn.
,,Okamžitě to otoč...“ přikážu mu roztřeseným hlasem.
Odpovědí se však nedočkám, místo toho, přidá na rychlosti.
,,Otoč to!“ křičím jako pominutá. ,,Chceš nás zabít?!“ bouchnu ho vší silou do ramene.
,,Co se děje?“ probere se Dominik a posléze i ostatní.
,,Tak se koukni! Ten magor to obrátil a jede v protisměru!“
Dominik se otočí za sebe a pak zase zpět.
,,Hej vole, okamžitě to otoč,“ řekne docela klidně.
,,Klídek, za chvílku to otočím,“ odbude ho Michal.
,,Otoč to hned tedˇ!“ zvýší Dominik hlas, ale s Michalem to ani nehne. Je totálně mimo!
,,Jede auto!“ vykřiknu bezmocně. Kluci se na Michala vrhnou, ale je to čím dál tím horší. Auto s námi smýká ze strany na stranu. Řidič jedoucí naproti nám, zběsile troubí a nakonec se jen tak, tak vyhne srážce. V autě se strhne obrovská hádka a zmatek.
,,Připoutej se,“otočí se na mne Dominik.
,,A co ty?“ krokodýlí slzy mi stékají po tvářích.
,,Připoutej se!“ zakřičí.
,,Lásko, otoč to..“ vzlyká Bára vedle mne.
V dálce zahlédnu další dvě jedoucí auta. Kdyby to otočil tedˇ, tak ještě máme šanci...
,,Tak jo,“ vzpamatuje se konečně. ,,Kurva!“ bouchne Michal pěstí do volantu a sesune se bezradně na sedadlo.
,,Co je?“ zeptám se vyděšeně.
,, Nejde to! Sekl se volant!“
,,Si děláš prdel, ne?“ probere se Marek, který za celou dobu neřekl jediné slovo a pološílený se vrhne k volantu.
,,Kurva! Kurva!“ zakleje znovu Michal.
,,Tak aspoň zastav!“ na konci mi selže hlas, když si všimnu blížících světel. V posledních vteřinách se všichni snaží připoutat. Zbývá nám několik málo sekund...
Dominik mne naposledy silně obejme. Hlavou mi proběhne neuvěřitelná smršť myšlenek a vzpomínek. Zrychlený dech je slyšet víc, než skřípění brzd…
Zoufale ticho…
Poslední nádech…
Mami, já nechci umřít...