Ztrácíme se
a je nám dobře
v najatých končinách
usínáme schoulení

ty si tak zvláštní
a já jsem génius
probdělých nocí
vím jak se nalézt

často o sobě přemýšlím
ale pak se za to stydím
protože vím
že ty si zvláštní

nejde o ryby na kraji mého mozku
jde o patnáct mtrvých let
o patnáct chvil mého života
jde o mě...

ale zpátky k příběhu


prosil jsem otce
aby mi řekl
kde se stala chyba

mlčel...

bylo to krásný ticho

vážil jsem si ho

asi tak jako něčeho co fakt nechci

...

to ticho mě zabíjelo
a pořád nejsem mtvej

to ticho to tuší
a proto nikdy nepřestane...

děkuji mu
děkuji tobě
děkuji vám
děkuji sobě
děkuji tichu
za to že mlčí
děkuji stromům
za to že pučí...

děkuji všemu
nenávidím vše...

děkuji díkům
za to že jsou

ale tam někde uvnitř vím
že jsem to pořád já...

zítra ráno vstanu a půjdu do práce

budu žít tak jak se má...

tak jak jsem nikdy nechtěl