I.
Leonardo, jsi proslaven svou moudrostí,
mám na tebe tedy otázku.
Věříš ještě na lásku?
Na splynutí dvou bytostí.

Že až budeme šťastni, čas se zastaví
a pokud ne,
prozraď mi o čem život je,
ať mám lepší představy.

II.
Jsem citlivá lidská bytost,
vhozená do dnešního světa,
kde láska je až poslední meta
a slabochem každý, kdo projevuje lítost.

Mé srdce bylo rozerváno příliš brzy,
zachoval jsem se však jako muž,
mé tváře pořezal ostrý nůž,
abych mohl plakat krvavé slzy.

III.
Lidé už se neoddávají vášni.
Spatřují štěstí ve vlastní kráse
a mně jako poutníkovi zdá se,
že jejich zvyky jsou zvláštní.

Když někdo zemře, zapalují svíčky,
ó jak jsou pošetilí,
svítí na cestu těm,
kteří světlo už nikdy neuvidí.

Že na toulání venku nemají čas,
prozrazuje bledost jejich tváří,
vždyť každého dne přichází zas
slunce se svou opojnou září.

IV.
Jsem cizincem v rodné zemi.
Šílenství zahaluje mysl,
ani maličkosti už nedávají smysl,
přizpůsobit většině nechce se mi.

Nacházím útěchu jen v zakázaném ovoci,
abych necítil, jak mě život mlátí,
já vím, že se zase vrátí,
noci plné bezmoci.

Lidé už jsou tak staří
a přesto tajemství života nikdo nezná,
je nám vzdáleno jako nejbližší hvězda
a dotknout se jí nikdy nepodaří.