Usedl jsem nad hrnkem teplého čaje s Janinkou.
Byla trochu vyděšená a žízeň měla malinkou.
Chtěla mě pozvat do svého světa.

Seděli jsme pohodlně v křeslech,
tak dobrou náladu nemám ani ve snech.
Emoce zvyšovala každá další věta.

Rostliny, zvířata i lidé byli krásní,
jako úryvky z Rimbaudových básní.
Ztracené touhy najednou dávaly smysl.

Neskrývala přede mnou věc jedinou,
miliony světelných let staly se vteřinou.
Nad hrnkem teplého čaje otevřela mi svou mysl.