Jsem sama, nevěřím
nebo snad nevím, co je mít strach.
Můj smutek ční ve větrném poli
a myslím si, že nemá žádné vlohy.

V mých očích roste velký hřích
jak na bílých pláních petrklíč.
Moje jizva na srdci mě souží,
jsem přesvědčená, že je to úděl touhy.

A přes všechnu bolest a víru,
ta, ta která splynula ve velkou sílu
s vykoupením mých hříchů
musím unést jen její tíhu.

Já jako bohyně moci a lásky
uprostřed břehů jsem pocítila něhu
a proto obviňuji básníka a
ne sama sebe.....