Nebeský apatikář roztloukl v hmoždíři led
hmoždíř převrhl hned a blýskla se rosa
bůh bdící, co oči jeho okoralé jsou
jak červánky by na oblohu vpustil.

Slunce houpavou chůzí míří do peřin
Měsíc se mu uklání s úctou, okázale
a i ti ptáci pějí ukolébavky dětem
i pro včely medonosné, ty již dobzukují
však ještě je cítit vzduchem vůně
květin a jara a hřejivých večerů
ještě doutnají ohníčky milých
krásně je na mé zahradě požehnané
jako by byla nebeská, z ráje.

Znám její zákoutí, každý strom, keř
brouzdám tu tisíce let, znám každé stéblo
a přece mě překvapíš, zahrado malebná
přece mě pohltíš tisící krásou svou
smekám před tvou krásou, já smrtelník
a doufám, že tam nahoře, že na mě pamatují
až jednou - v takovém chci být ráji.