Necítil nic. Viděl všechno okolo sebe. "Že by se mi to jenom zdálo?" pomyslel si. Vtom se otevřely dveře a dovnitř vstoupila zdravotní sestra a jeho přítelkyně Daniela.
"Bohužel paní, upadl do kómatu. Nevíme jastli se vůbec někdy vzbudí. Doktoři dělají co mohou." řekla sestra a začala kontrolovat přístroje, které ho držely při životě.
Daniela se zatím posadila na židli vedle jeho postele. Vždy se mu líbily její zrzavé vlasy, a i teď vypadala velice krásně. "Už je to dva týdny od té nehody. Tak proč se pořád neprobouzíš." řekla si spíše pro sebe, než pro něj.
Sestra mezitím potichu odešla, aby měla Daniela alespoň chvíli pro sebe. Oliver zkusil promluvit. "Ale vždyť jsem vzhůru." Daniela zvedla hlavu, a v jejích očích byly vidět slzy. "Kdyby ses alespoň pohnul... A místo toho tady ležíš jako mrtvý." Oliver nic z toho nechápal.
Vždyt na ní promluvil a ona dělá jako by ho neslyšela. Daniela se zvedla, dala mu polibek na čelo a šla ke dveřím. "Danielo, počkej!" Zvedl se na lokty, aby ho pořádně viděla. Ona se jen otočila nazpět, naposledy na něj pohlédla, a vyšla ze dveří.
Oliver si sedl na kraj postele, a už byl rozhodnutý, že za ní půjde. Ale vtom se zarazil. Podíval se na postel a nemohl uvěřit svým očím. Díval se sám na sebe, jak tam leží bez hnutí. Prudce si stoupl a stále nemohl uvěřit tomu co vidí.
"To přece není možné! To se nemohlo stát!" Zoufale téměř křičel. Ale to mu bylo jedno, protože ho stejně nikdo neslyší. Je mimo své tělo, přestože to stále žije. Teď už věděl, proč ho Daniela neslyšela. Jeho tělo je v kómatu, a on, či spíše jeho duše je mimo tělo.
"Proboha, to přece není možné!" "Tak teď už víte, že to možné je." ozval se za ním čísi hlas. Oliver se rychle otočil, snad ze strachu, že jediný, kdo ho slyší odešel, kdyby to neudělal. Místo prázdného prostoru pokoje tam poletovala postava postaršího muže, částečně průsvitné světle modré barvy.
"Vítej mezi nás. Já jsem Karl." Napráhl k Oliverovi ruku. Oliver jenom zamrkal a pomalu si začínal myslet, že se zbláznil, nebo se mu to jenom zdá. "To se vám nezdá. A většinou je slušné se představit." "Vy umíte číst myšlenky?" "Ale kdepak, to si myslí každý nový příchozí.
Já jsem Průvodce. Nebo mi tak alespoň říkají.