Ležet v trávě a pozorovat nebe, na němž plují bílé lodě, pod nimi plachtí ve větru sokol a jemné vlasy břízy se pohupují v tichém vánku.

Listy stromů příjemně šumí, moře šplouchá a slaná křišťálová voda se tříští o mramorové útesy, rozpálené zlatavou hvězdou třpytící se v nebesích. Jemný písek, tvořící malé duny od stop snových poutníků, září žlutou barvou, jež připomíná blahodárný svit ostrých paprsků.

Svěže zelené poháry hor v dáli skýtají mystickou tajuplnost hlubokých údolí.

Vrcholky hor lemuje modrožlutá záře, jenž je nadějí celého světa a jeho života. Je rozsetá tam, kde je víra a štěstí, touha a snění, naděje a hořké slzy, zklamání a překvapení, tajné sny a splněná přání... tam, kde je všechno jeden celek, který tvoří tajemný a zvláštní cit... a to je

lidská duše.