, 10. 4. 2010, Povídky
Život a Smrt je de facto JEDNO*
To co se nazývá Smrtí, je jen přechod k ŽIVOTU. Život je jen velmi krátká část našeho ŽIVOTA. Život je součástí ŽIVOTA*
Tak jako realita je součástí REALITY*
Můžeš být slepý ………a přesto vidět.
Můžeš vidět ……a přesto žít v temnotě.
Můžeš být slepý, nebo vidět
…..a nemít …nebo MÍT Srdce.
Rozhodni se, Člověče!
Brzoranní sen. Velké oparové nic a z dáli se přibližuje nádherná antická tvář a nádherně se směje. Anděl říkám, když mi prvně píp, píp, píp …mobilový budík a hned ho přerušuji a vracím se zpět do snu. Chvála Bohu je tu a pořád se přibližuje, přímo na mě letí a tak nádherně, přenádherně se směje, beze zvuku, úsměv, co jaktěživ jsem neviděl.
Několikrát odkládám vstávání, nemohu se nabažit té nádherné Andělské tváře. Už se směji a šťuřím i já. Nádherné prodloužené vstávání, tak tak, že stíhám vlak.
Tudum, tudum podřimuji ve vlaku cestou TAM. V polospánku polodospávání cítím, jak jede rychle. Až to háže po kolejích a …stojíme! Obec Chropyně? – tu přeci rychlík nestaví! Vypíná se topení, motor mašiny a ticho ………………zkrátím to……………
PŘIBRALI JSME NA PŘEJEZDU AUTO.
Tyyýý brďo ….taková dálka, jsem 400 m od přejezdu a to jsem v posledním vagóně.
Po hodině nás odváží osobák. Nikomu ve vlaku to nedalo, a všichni se namačkali na stranu odkud brzy uvidíme, co se vlastně přesně stalo………….???
Na mašině nalepená „konzerva“ tmavě modrého auta …nějakého osobního. Řádně prostříhané od hasičů. Vedle kolejí připravený pytel a z auta visí půl mladé ženy v béžovém roláku a plavými středně dlouhými vlasy.
Náhle se mi zjevila ona andělská tvář z poranního snu. Zatočilo se mi v hlavě a tak vrávoravě sedám na protější stranu, na mé místo. Všichni ve vlaku jsou na sebe tak hodní až málem si navzájem utírají malé krůpějky slz a zvlhlýma očima, beze slov jen tak, pokrčují bradou. Soudě podle sebe se jim honí ono „co v životě se vlastně počítá“. Před chvílí byla tam na přejezdu a teď je tady v konzervě …tedy vlastně …v nebíčku. Vteřina a vše je jinak. Mobily pípají a zvoní. Náhle cítím, jak jsme všichni jedno …jak všichni přehodnocují a přepracovávají své plány a priority dne.
Paní vedle telefonuje: „A hlavně Eričko, dcerunko, žádný spěch …dneska tu práci necháme být, zajdem do přírody, už dlouho jsem si chtěla s tebou popovídat – nemáme na sebe vůbec čas. Jó tak pá, pá …vlak je asi hoďku zpožděn, takže mě čekej dýl …pá Eričko …pa, pa …pa“
Takový krásný den, sice zima a mráz, ale sluníčko jak na jaře. U maminky jsem už za tmy. Pořád mě to nechce pustit. Až ve sprše před spaním mi došlo, že ji to nebolelo… nemohlo! Jeli jsme 120 km. Velice mě to uklidnilo a tak jsem blaženě usnul, jak jinak, když se spí a maminky ve voňavých peřinkách, co připomínají vše, když jsem byl malý. Doba se za posledních pár let tak změnila, že jsem raději ten malý kluk – ještě že si mohu aspoň před spaním a ve snu sám vybrat.
Cesta na otočku a tudum, tudum jedu ZPĚT. Tentokrát v prvním vagóně za mašinou. Podřimuji a náhle bůůům …..a kopnu tikem souseda do píšťale. Ježda mane a vcucnu visící slinu, …..ježda mane ještě, že to byl sen.
Fúúj …á Chropyně a tentokrát jede krokem a houká. Stahuji okýnko, abych se podíval na ten přejezd.
Do očí mi svítí zimní slunce – je velmi nízko - skoro na horizontu. Žádné auto…… jen ono, cink, cink, cink, cink, zvuku přejezdu se blíží.
Před září toho slunce stojí mladá žena v béžovém roláku a plavými vlasy.
Mává a z její antické tváře na mě letí
…nádherný Andělský úsměv.