Jako uschlá růže,
bez sebemenší vláhy,
s laskavými trny.
Ve váze bez vody.
Toužím.

Jako slza deště,
matky, otce světa.
Vařím podle receptu
„Elixír na bolavou duši“ -
smícháme žal s radostí,
pootřeme slzou,
přisypeme hvězdný prach
probodneme kuší.

Jako radost děště,
smáčím lidskou bolest.
Ukazuju lidem duhu.
Usmívám se znovu -
ještě a ještě.

Prší.
A déšť padá,
přesně to počasí,
co nemám ráda.
Slaná voda čím dál více,
bez přestání smáčí líce.
Krutě bije zem?
Bezmocná.
Toužím aspoň stát ,
kapkám deště odolat.


Náhle jen kape.
Že déšť přijde zase – vím.
Však vstávám znovu.
Dýchám.
A toužím.