Vídal jsem ho každý den.
Stačil letmý pohled z okna.
V rohu školky
schovával se
pod lampou malý stín.
Všechna roční období
po všechny časy
voják na stráži,
ne barevný,
jen stín. Obrys.
Komu patřil asi?
Za ta léta už mě znal
za plotem v nocích mrazivých
(i letních však)
bez pohnutí hlídkoval.
A já...
Když jsem přemýšlel...
Jak vlastně vznikl?
Kolem něj prázdný plac..
Vznikl snad v mých představách?
Pár let na to
pokoj jsem nechal sestře
a když jsem odcházel
ukázal jsem jí stín
a ona...
ona ho viděla!
Neodešel se mnou.
Dál věrně stojí
přesto, že už jinde spím.