tak blízko ke konci
a přece teprv na začátku jsem
v podivném klubíčku reality a snění
místo cesty kupředu, jdu rovnou za nosem
a tiše modlím se, ať čas to ještě změní...
podivně srovnaná s realitou dneška
bezradně odevzdaná do rukou jsem času
bez mapy, v pustině, snad to nějak přečkám
vydaná na pospas zvěři bez kompasu...
bezmocně třesu se, i chlad si se mnou hraje
do stínu schovám se,snad to nějak přečkám
strach jemně zaženu, nademnou nevyhraje
na další cestu vydám se, snad chvíli správnou nepromeškám...