Milý človíčku,
píši, abych Ti řekla, jak můžeme vytvořit lepší budoucnost.
Tento dopis byl napsán v mé slabé chvilce. Nevím, kdo jej najde. Snad někdo, kdo mi porozumí a napraví chyby, jež já jsem napravit nedokázala. Vezmi si prosím má slova k srdci a zamysli se nad lidskou samolibostí! Snad proto, že jsem sama ještě dítě, jsem nedokázala zabránit tolika věcem, ba dokonce jsem některé i sama zavinila. Lhala jsem, protože jsem si nedokázala sama přiznat pravdu. Kradla jsem, aby mou bolest utišil kokain a já nemusela procitnout a uvědomit si, že jsem již vlastně mrtvá. Okrádala jsem vlastní rodiče, a tím i sama sebe. A přesto jsem nepociťovala žádnou lítost. Lidský život je boj, který ovšem nikdo z nás není schopen vyhrát. Uvědomila jsem si to však pozdě. Proč? Protože jsem nedokázala a nechtěla procitnout a všechny mé myšlenky směřovaly pouze ke mně samotné. Převážnou většinu času se učíme. Učíme se přežít, milovat a brát kruté věci s nadhledem. Ne však všichni pořádně žijeme. Většinou je těžší myslet nežli činit. Narodila jsem se ve velkém městě. Snad proto teď nedokážu žít zavřená v jedné místnosti. Jsem doma poslední den a pak se všechny mé naděje a sny úplně rozplynou. Chci říct zbytky mých snů a nadějí. Které v mé vypleněné duši ještě přetrvaly. Ty původní sny vyprchaly ve chvíli, kdy jsem zjistila, že se hnusím sama sobě. Bolest, kterou cítím, sama nejsem schopna vstřebat, třebaže jsem zažila daleko horší a bolestnější věci. Od malička jsem toužila změnit svět. Zabránit válkám. Nakrmit hladové. Říct celému světu, jak zbytečné je, když umírají nevinní lidé. Přála jsem si říct lidstvu, že se už nemusí bát, že já budu ta, která jim zajistí bezpečí. Nyní už vím, že já to nebudu. Že všecko, v co jsem kdy věřila, jsem pustila s první dávkou kokainu. Nikdy bych nečekala, že by takový osud mohl potkat mne. Odsuzovala jsem lidi, kteří takhle skončili, a odsuzuji je i dnes. Můj život, který začal slibně, však padl na bojišti životů jako jeden z prvních. Prohrála jsem. Mrzí mne, že všechno dopadlo přesně tak, jak jsem to nikdy nechtěla. Nejspíše se divíš, jak můžou tak mladého člověka napadat tak hrozivé věci. Můžou. A proto jsem se rozhodla napsat tento dopis ještě v době, kdy má mysl nebude v zajetí zklidňujících látek, kterýmž se v léčebně jistě nevyhnu. Celou svou duší doufám, že všechno zlé, co jsem prožila byl jen jeden zlý sen. Bohužel, když píši tento dopis a v ruce pevně svírám propisku od babičky, uvědomuji si, že žádná lepší budoucnost mě už nečeká. Že můj osud se scvrknul a čeká, až jej někdo zašlápne víc do země, než se udusí vlastním svědomím. Musím přiznat, že se bojím. Ruce se mi chvějou a já si uvědomuji, přestože pravdu opravdu nechci znát, že si za všechno mohu sama. Hrozně ráda bych to svedla na nepřízeň osudu, na lidskou ješitnost, na bezpráví, které se mi dostalo. Já to ale na nikoho svést nemohu, ačkoli se tím sama odsuzuji. Až si tento dopis přečteš, zamysli se prosím nad svými sny a věz, že se Ti dostane jistě lepších příležitostí, než se dostalo mně, protože jsem ve skrytu duše vlastně o žádné nestála. Nikdy se nenech odradit od ideálů, jež Ti dávají lepší pocit a šlechtí Ti duši. Třeba to budeš Ty, kdo zabrání válkám a nakrmí hladové. Já do Tebe vkládám své naděje a iluze. Nezklam svět a nezklam ani své blízké, jako jsem to udělala já, když jsem se oddala kokainu. Je lehké změnit svět. Stačí pouze naučit lidi, aby více věřili. Aby věřili v lásku, v život a v sebe samé. Změňte svět, aby lidé, kteří přijdou po nás, nebyli stejní jako my. Vidím to snad jen já? Nebo je opravdu svět tak krutý? Změňte svět, aby byl světlem. Věřím, že se vám to podaří. A za tisíc let už jistě nebudou války ani hlad. Zítra, až si pro mne přijedou, aby mne odvezli do ústavu, možná již bude má duše vykoupena a já budu moci odpustit sama sobě. Už to, že píši tento dopis, je pro mne polehčující. Všichni víme, jak je možné jej změnit. Ale se mnou už nemůžete počítat. Změňte jej vy. Já jsem o svou příležitost přišla. Svůj boj už jsem prohrála.