Entef stál v komnatě zahalen lněným pláštěm jako obvykle. Komnata, umístěná v nejvrchnější části harému tak, aby faraon nemohl být rušen, původně sloužila jako králův úkryt ve slabých chvilkách, které se dostavovaly pravidelně jako záplavy. Deprese byly zdlouhavé a bolestivé. Králově melancholii napomohla i skutečnost, že od dob, kdy se stal faraonem, se věci příliš změnily. Dávní přátelé u dvora, které dřív tak obdivoval, o něj ztratili zájem od dob, kdy se stal faraonem. Projevovali mu úctu a oddanost, snad proto, že byl králem země a oni potřebovali mít přátele na vysokých postech. Nikdo jej však již nebral jako člověka. Přítele, kterým tak toužil být. Dvorní šlechtici se k němu chovali jako ke zlatému rounu, ač je nesčetněkrát žádal, aby jej nepřestali milovat. Odvrátili se od něj. Jako by měl mor. Vládnout zemi tak velké, jako byl Egypt, bylo vyčerpávající a mnohdy nezvladatelné. Nedokázal a ani nechtěl se s tím vypořádávat sám. Utápěl svou moc, stejně jako svůj žal ve sklence deltského vína. Zoufalý, pokořen vlastní mocí stával celé noci u oken a pozoroval řeku, jež mu byla jediným přítelem. Byl velmi mlád. Jednadvacetiletý musel již čtvrtým rokem spravovat celý Egypt, třebaže nevěděl, co má dělat sám se sebou. Bolest neutišitelně drásala jeho tělo. V den, kdy nastoupil na trůn, počal za svou ženu dceru kušitského krále Har-em mutef. S ní zplodil dceru Nenahi. Har-em mutef, ženu s tmavou kůží a supím nosem, nenáviděl od chvíle, kdy ji spatřil poprvé. Nenáviděl celý svět. Nenáviděl sám sebe za to, že měl takovou moc. Ale pak tu byla ona. Žena, pro kterou by obětoval celý svět. Nisha - otrokyně z Kepneje. Nepatřila k jeho exotickým souložnicím, pro které bylo v harému vystavěno celé křídlo. Byla jeho tajná láska. Důvod, kvůli němuž se každý večer tajně vkrádal do staré pracovny v plášti, aby mohl vidět a ochutnat slast jejího těla. Měla měděnou, jemnou kůži a dlouhé vlnité vlasy, vždy divoce rozhozené. Poprvé ji viděl na slavnostním banketu, když se voda v Nilu zvedla a počaly tak záplavy. Pomáhala ostatním otrokyním nosit tácy s baklažány a fíky. Měla dlouhou lněnou řízu, kolem boků ovázanou zdobeným páskem. Vlasy jako vždy atraktivně spuštěné až k pasu a v nich zapletené květiny. Zalíbila se mu její krása tehdy natolik, že si ji deset dní po banketu nechal zavolat do paláce. Ona jeho city plně opětovala. Ne proto, že byl faraónem. Nýbrž proto, že si ji získaly jeho oči. Velké a kulaté, tmavé jako obsidián. Myslel na ni celé dny. Ráno, když se probouzel a postrádal její voňavou kůži na té své, v poledne, kdy mu chyběla její měkká ústa, i večer, kdy toužil po jejím klíně, jako krokodýl po mase. Ona mu nahrazovala všechno to, co mu nemohla dát Har-em mutef, třebaže byla starší. Har-em mutef měla rozsáhlejší zkušenosti ve svých pětadvaceti něž šestnáctiletá Nisha, a přesto ji vroucně miloval, nehledě na její věk či postavení. Stál v komnatě a vyčkával jejího příchodu. Akáciové dveře zavrzaly a ze tmy se vynořil sluha. Rozhlédl se po místnosti a vešel dovnitř. Zpoza jeho zad se dovnitř protáhla i Nisha. V jejím nesmělém obličeji se objevil čistý úsměv a ona padla královi do náruče.
"Myslela jsem, že nepřežiji celý den, když tě neuvidím." Chtěla jej políbit, ale on zadržel její sladké rty ukazováčkem, otočil se hlavou k sluhovi, druhou rukou si vyňal z váčku u pasu deben zlata a podal jej otrokovi.
"Za tvou oddanost." Sluha poděkoval, poklonil se králi a odešel.
"Ted mne můžeš líbat, dokud ti budou síly stačit, má milovaná. Též jsem nemohl spát bez tvých doteků a ani teď, když tě vidím a držím ve svých pažích, nedokážu uvěřit, že jsi moje."
"Miluji tě, Entefe. Sladká Isis nás ochraňuj." Zavřela oči a objala ho.
"Proč chceš, aby nás tvá patronka ochránila? Čeho jsme se dopustili?"
"Zrady, Entefe."
"Vůči komu?"
"Vůči Egyptu." Řekla provinile.
"Je to snad hřích, že miluji?"
"Není hřích, že miluješ, ale že tvá láska patří mne. Otrokyni." Povzdechla.
"Třebaže se dopouštíme zrady proti bohům, proti Egyptu, nikdy jsem nelitoval, že tě miluji! A nelituji toho ani dnes. A mohu zde odpřísáhnout při stříbrné luně nade mnou, že toho litovat nikdy nezačnu!" Řekl a pohladil ji po čele. Její vlasy se dotkly jeho ramene a on cítil, jak se mu začínají chvět ruce. Jemně se k ní přitiskl, nasál vůni z jejích vlasů a políbil ji na čelo. Jeho ruce, povzbuzené touhou, hladily křivky jejího těla tak intenzivně, že jí naskakovala husí kůže. Líbal ji na rty. Připadala mu tak bezbranná a čistá jako bohyně krásy zrozená v lůnu pouště - zlatá jako Amonova socha, ke které se modlíval. Opřel ji něžně o zeď a přitulil se k ní. Dál ji hladil nezměněnou vášní. Nebyla to potřeba se ukojit, se kterou mnohdy vystačil u své ženy. Toužil se s ní spojit a dokázat jí, jak moc je jeho láska čistá. Její kůže chutnala jako nejsladší med. Byla vzrušená a třásla se mu v náručí. Položil ji na postel a chtěl do ní vniknout, ale zarazila ho. Jemně a pomalu se mu vysmykla a posadila se na postel, zatímco on se ještě vzpamatovával z afektu vášně, jenž v něm vzplál a on nebyl schopen jej zastavit.
"Musím ti něco říct." Otočila se k němu a mazaně se usmála. Vypadala jako had, který pozoruje svou kořist. Přesto byl její výraz jemný a upřímný.
"Nemůže to počkat, má spanilá princezno?"
"Ta věc počkat může. Já však nestrpím. Musím ti to povědět." Zajásala.
"Mluv, moje horoucí lásko. Ale mluv prosím rychle, nebo všechna má touha brzy pohasne." Chytl ji za ruku a ona se usmála.
"Je to už dlouho, co jsme spolu byli naposled můj pane."
"Ano, vzpomínám si. Jak bych mohl zapomenout. Bylo to před koncem záplav, pár dní po tom, než potřetí vyšel tvůj červený měsíc. Bylas tehdy tak sladká! Míříš tím však někam?"
"Ano. Záplavy skončily a vzaly s sebou mé dětství. Stala jsem se ženou. Teď se stanu matkou. Dítě, jež v sobě nosím, pramení z tvé krve, můj princi. Nosím v sobě dědice egyptského trůnu." Usmála se a zazářila jako samotné slunce. Chytla jej za ruce a řekla:
"Budeme spolu vládnout celému světu, můj milovaný!"
"Dítě?" Opakoval. "Žertuješ?"
"Nikdy, pane." Nejsi šťasten, že konečně dostaneš dědice trůnu? Myslela jsem, že budeš rád!"
"Ne, je-li to na úkor mého rodu." Vzdychl uraženě. Nisha zakroutila nevěřícně hlavou.
"Nechceš to dítě, protože je moje?"
"Nemohu ho uznat proto, že není z šlechtického rodu."
"Ale ono přece je tvoje!" Snažila se potlačit slzu. Ta se však prodrala ven a smočila proto její měděnou kůži. "Nemohu uvěřit že ty, král Egypta, syn bohů, nedokážeš uznat před celou zemí svou vlastní krev! Jsi faraon, můžeš udělat přece cokoli."
"Nemohu měnit zákony a tradice!"
"Ty sám jsi zákon!" Nyní už zřetelně plakala a on nemohl udělat nic proto, aby ji utěšil. Kdyby na ni sáhl nebo ji dokonce políbil, uznal by svou porážku a musel by prohlásit dítě otrokyně nástupcem trůnu a zříct se Nenahi, jeho vlastní dcery, kterou také miloval, třebaže nebyla zplozena z lásky jako Nishino dítě. Nevěděl, co dělat. Neměl se na koho obrátit. Hodně lidí z paláce vědělo o králově románku s tou služkou. On ji však miloval. Nikdy by nedokázal vyslovit slovo "potrat". Nedokázal by se jí podívat do očí, kdyby ji musel donutit, aby o to dítě přišla. Ale kdyby byla těhotná, třebaže by o jeho otcovství nikomu neřekla, mnoho lidí by si spojilo tmavou pracovnu a krásnou otrokyni s jeho absencemi v paláci. Jejich románek byl veřejným tajemstvím od doby, kdy král zamítl žádost jednoho šlechtice o její ruku. Kdyby tehdy nebyl tak průhledný, možná by Nishino těhotenství mělo budoucnost. Nedokázal by milovat jinou tak, jako miloval Nishu, bylo však příliš pozdě na to, aby na ni zapomněl. Ona by na potrat nepřistoupila, a kdyby ji donutil, navždy by ji ztratil, protože ona by mu tu zradu nikdy neodpustila. Co se dá dělat v takové situaci? Nejradši by se neviděl. Chtěl utéct před problémy. Chtěl se vrátit do té noci plné vášně tehdy při záplavách. Chtěl se vrátit a dávat si tehdy větší pozor. Od té doby však již uplynuly tři měsíce a dítě je již tak velké, že by potrat mohl být příliš riskantní. Riskantní pro Nishu. Nedokázal by ji ztratit. Ne teď, když si zvykl na vůni její kůže. A kdyby ji o dítě připravil násilím, neprominula by mu a on by musel žít bez ní. Vídat ji by bylo nepředstavitelné utrpení. Ne. To by nedokázal! Musí se zbavit toho dítěte, aby neztratil čest v očích svých poddaných. Teď tu ale ležela před ním a bylo pozdě na to, něco kombinovat. Musí jednat rychle. Miloval ji celé dva roky. Pořád stejně vášnivě. Bude ji milovat navždy, třebaže se za to bude nenávidět. Postavil se z postele a popošel ke dveřím, za nimiž stál osobní jeho sluha. Nisha zůstala na posteli a mnula si uplakané oči.
"Nebamone, pojď sem."
"Co poroučí můj pán?" Poklonil se sluha.
"Buď tiše." Řekl s melancholií a položil svůj prst, jenž se chvěl jako osika, na sluhova plná ústa. "Zajdi nyní dolů do přípravny pokrmů a nalij do dvou číší víno. Ať je každá ta číše jinak barevná. Až se budeš vracet, zastav se u staré Noferet a popros ji o kapku Sethovy krve." Pořád šeptal. Jeho hlas se křečovitě chvěl, jako by očekával každou chvílí slzy.
"Nač tak silný jed, můj pane? Doufám, že nemáte v plánu vzít si život?" Otázal se Nebamon a nahlédl přes královy dveře do komnaty, kde na posteli ležela schoulená Nisha a snažila se otřít slzy, jež jí rozmazaly černé oční líčidlo.
"Na nic se neptej. Cestou se nikde nezastavuj a neříkej té staré čarodějnici, že jed neseš pro mne."
"Spolehněte se, pane." Nebamon odešel a král zůstal ještě chvíli otočený ke dveřím. Pak je zavřel. Zavřel i oči. Utřel si rukávem tuniky slzy, které se protlačily přes velkou vrstvu líčidla ven. Otočil se ke krásné dívce, která ležela na jeho posteli. Bezbranná a krásná jako vždy. Klesl k ní na postel. Ona otevřela oči. Prohlídla si jej a váhavě řekla:
"Proč nechceš moje dítě? Proč jej nemiluješ?" Znovu se rozplakala. Entef se posadil a donutil posadit se i ji. Objal ji kolem pasu a hlavu přiložil k dívčině břichu.
"Miluju vás oba láskou, kterou mne obdařili sami bohové. Poslal jsem Nebamona pro nejlepší víno. Oslavíme spolu plod naší lásky, jejž nosíš ve svém lůně, má milovaná." Řekl a zavřel oči, aby potlačit nával slz, které se mu draly do očí jako antilopy, prchající před predátorem v poušti. Nisha ho zatáhla za tuniku a tím jej donutila se napřímit a pohlédnout jí do očí.
"Ty to dítě uznáš, Entefe?" Užasle na něj hleděla, ale on nebyl schopen slova. Jejich pohledy byly spojené. Dívali se sobě do očí a oba čekali, co se stane. Nisha doufala, že král pojme dítě za své, a Entef čekal na spásnou myšlenku, jež by ho vyprostila z hrozného úmyslu, jenž se mu zrodil v hlavě. Nedočkal se ale žádné myšlenky. Pronikavý pohled jejích očí přerušil Nebamon, který se vrátil se splněným poselstvím a jemně bušil na dveře. Král, aniž by ke dveřím obrátil pohled, zavřel oči a stiskl dívčinu ruku.
"Miluji tě." Řekl a vstal, aby se vydal na cestu ke sluhovi. Usmála se. Došel až ke dveřím, otevřel a od sluhy převzal měděný tác se dvěma číšemi. Jedna byla ze stříbrného kovu, druhá ze zlatého. Položil je na stůl a zády k Nishe vhodil do stříbrného poháru malou otrávenou perlu.
"Pojď připít na naši lásku, milovaná." Dívka hbitě jako tygr vstala z postele a došla až ke stolu, kde už ji čekal plný pohár. Vzala jej do ruky, otočila se čelem k Entefovi a upřímně se mu podívala do očí. Král vyzvedl pohár a jejich pohledy se setkaly.
"Na naši věčnou lásku. Ať při nás stojí bohové a v příštím životě nám dopřejí přívětivější osud." Řekl, dotkl se svou číší té její a počal pít. Dívka se usmála a též se napila. Když oba dopili do dna, král k sobě Nishu přitáhl, objal ji a vášnivě políbil. Líbala ho stejně divoce jako on ji. Pak se odtáhla, podívala se mu do očí. Byl to dlouhý, nechápavý pohled, který věnují zranění generálové spojencům, kteří je zradili. Z Nishina oka se kanula velká slza. Prudce polkla a s pěnou, linoucí se z úst, pak klesla na kolena.