Všude je kouř, skrz který prosvítají paprsky slunce. Tichem proniká Marvinův nářek.
Áááááááááááááááááááááááááááááá!
Kapitán ze sebe shazuje mrtvé tělo. Když vidí naříkat vojína, zasměje se.
Béééééééééééééééééééééééééééééééé
Já na to teda nemam!
To nikdo z nás, synku, protože na děvku, která si říká smrt, nemáme dost velký péro, abychom ji mohli uspokojit, a tak když nám jednou dá, je to konec - prostě tě ušoustá!
Fuck fuck fuck fuck!
Ze křoví se vyplazí voják
Kapitáne...... všude sou miny.......... ježišikriste zase ten jednonohej... zavolej hluchýho.... má kódy....... drogy od nich neber...... bože...... kde...... je.., Marvine, žiješ?
Marvin se podívá na vojáka a zvrací. Kapitán se opět zasměje.
Tak co, Marvine, žiješ?
Mezitím beznohý umírá.
...Tady Marvin, tady Marvin, do kelu, Kapitáne, na tohle se můžu .... příště se zas nechám naverbovat ňákou bandou vyjetejch tupců, samej drát, samej šmejd božééé chci domůůů!
Tak se podívej, synku, jestli ses dal na vojnu jen proto, aby ses snáz dostal holkám do kalhotek, tak seš na omylu, protože jestli budeš ještě dál řvát jako vykleštěnec, tak z tebe toho eunucha udělám.
Chyť jednonohýho, což by snad pro tebe neměl bejt takovej problém, a vyslechni hluchýho. Ty kódy musíme mít.
A ještě jedna věc, Marvine, hluchej nemá rád, když na něj někdo řve!
....ale, ... ale ..... já... teda... von... já se nebojim. Ka.. Ka.. Kapitáne to by neměl bejt problém. Největší problém vidim v tom, že mi ten parchant z rozvědky zavázal tkaničky a útočnej granát, co ste ho ráno na mě hodil, zmrzačil mi ruce, bolestí sem neviděl, tak sem do sebe loupnul celý to opium vod Felčara, teď si ty kaničky nemůžu dofrasa rozvázat...
Kurva mladej, koukej si ty kaničky rozvázat, protože Bledý poslali svý komando a myslim si, že už dávno maji naši stopu a někde v korunách nad námi si pomalu brousej ty svý děsný mačety, s kterejma se ti budou vrtat ve střevech jak vidličkou ve špagetách. Vidim ty jejich pohledy, kurva, Marvine, estli z hluchýho nedostanem ty kódy, bez kterejch kurva tohle minový pole nelze deaktivovat, tak sme namydlený. Sme tu v pasti, mladej, a i když mě momentální situace nutí k těkavejm myšlenkám, snažim se tu zachovat klid. TAK KURVA NĚCO DĚLEJ!!!!!!! A koukej zavolat toho felčara - je mi blbě!
Kapitáne, Dale řikal, že je to všechno holistický, tak dyž se budem trochu snažit a sledovat detaily týhle posraný džungle, celek nám vyjeví výsledek jako "x" v rovnici o několika neznámejch. Vemu to popořádku, teda ráno, než sme se dostali do týhle bryndy, sem slyšel říkat Kazatele něco vo posledním soudu a pořádně mi zamrazilo, dyž pak mezi krvavejma cuckama jeho načichlýho chlípnýho těla zasvítil zlatej křížek svatý trojice, co nosil ten pánbíčkář na krku, takže to bysme měli trojku. Neska sem byl srát už dvakrát, takže to máme další číslo, včera sme v zákopu vychlastali 12 flašek lihu s celou tou partou a já sem ještě nikdy neměl ženckou...., kapitáne, takže to máme nulu, a je to do kelu 3-2-12-0, dohromady je to součet 17, v týhle kurválce sme už 120 dlouhejch dní,
120-17=103. Táákže je to 3-2-12-0-120-103 a už to tam naťukej do toho tvýho dekodéru nebo co, slyšim Bledý i s bruskama na mačety, Kapitáne. Jo a felčar se nechává pozdravovat a posílá 20 géček Kolumbijskejch sraček na nervy a bolesti.
Marvine, kolik ti je? Měl sem syna možná ve tvým věku. Taky neměl ženskou, protože ksicht měl po mně (a kdyby nebyla Elizabeth slepá jako patrona, možná by se ani nenarodil), a taky si plet opium s lentilkama a taky se snažil přijít na kód vlastním rozumem a zbyly z něho jen zuby. Rozumíš, zuby, smály se na mě v bažině vnitřností, jako o jeho osmnáctinách, kdy sem mu dal první flašku whiskey.
Pokud nepřinutíš hluchýho mluvit, nastrouhej sejra, protože pak nám přijdou bledý udělat ze střev špagety.
Ps: Felčar je mrtvej, synku, jeho zboží bylo prošlý a má reklamace ho trochu vzala u srdce.
Je ráno. Kolem dokola se rozlejvá zlověstná mlha. Z oparu děsu se občas ozývá* zpěv Hadovky.
Znáš Hadovku, Marvine? Je to druh ptáka, kterej na svou oběť plivne prudkej jed. Kořist dostává halucinaci. Pták se mu změní v hada, kterej ho škrtí. Představa je tak silná, že se oběti sevře hrdlo, jak heteroušovi v čtyřprocentní cele. Pár vojáků to od Hadovky schytalo. Nebyl to hezkej pohled na modrej ksicht z vyklobanejma očima. Jo, Hadovka u lidí žere jen oči. Je zmlsaná, a když se koukám do svý konzervy na tu sračku, napadá mě, že oči by možná byly chutnější.
Marvine, doufám, že budeš ráno OK. Žádný opiáty. Hluchej dostává ošklivou malárii a nikdo neví, jak dlouho vydrží. Bejvali ste kámoši, ne? Marvine, ty kódy z něj dnes musíme dostat.
Ps: Pošťák včera opět nepřišel. Má schránka byla prázdná, bez těla, bez duše....
Něco Vám řeknu, Kapitáne, sem ze vsi, jedináček, v partě starších kluků vždycky otloukanej, spíš zakřiknutej nebo spíš vždycky podělanej strachy, .... řekněte mi, proč se pachtíme v týhle hnusný válce proti nějakejm Bledejm..... sakra.... ani pořádně nevíme, kdo nám velí..... nikdy sem neviděl větší šarži, než ste vy...... kdo má zájem na tom vyhubit ty podělaný Bledý i s jejich dobytkem a psama, je to válka náboženská, nebo má čistě ekonomickej charakter, co to je, co si Bledý tak hlídaj, sakra, mě to děsí, ale nejvíc mě asi děsí to, že nevim, za koho bojuju já, do prdele, jasně, Hluchej byl můj kámoš, do jistý míry jím zůstal dodnes, ale...... do kelu, dyž jen civí na svý špičky bot a houpe se, houpe se, sakra.....
Marvin se zvedl z bahna zákopu, dopil zbytek tý lahve, kterou si spolu s Kapitánem podávali, když žvanili. Chytl flašku za hrdlo, vo kámen jí urazil dno a šel hledat Hluchýho.... "Do kelu, válka dojebaná.....," procedil a dodal, "PS: Je válka, pošťáci se snažej, ale maj zřejmě skluz, vytrvej.
Zasraný pošťáci! Buzíci, co nechtěj do války!"
Kapitán pozoroval Marvina, jak mizí v mlze. Pak popad beznohýho vojáka a opřel ho o kmen stromu. Do jeho mrtvolnýho šklebu vložil cigaretu.
"Tak táhni, nebo si nezakouříš."
V korunách stromů zapraskaly větve. Kapitán zúžil oči, načež mu na rameno usedla Hadovka.
"Ježiši Marvine, vrať se. Škrtí mě had!!!!"
"....seber se, ty posránku, zrzoune, pako..... hovádko boží, kryso...." znělo Marvinovi pod přílbou. Vzpomínal na dětství, nebylo opravdu nijak šťastné a idylické, prodíral se mlžinou a džunglí, hledal Hluchýho a myslel na to, že mu snad nikdo nikdy neřekl jeho pravým jménem, pro všechny jeho vrstevníky ze vsi byl vždycky spíš skunk a psí sliz nežli kamarád. Neznal než ústrky a pomluvy až do doby, než potkal válku, Hluchýho a Kapitána, jó ten ho bere, i když se vopčas pořádně nasere a vrazí mu pěstí, večer, když zlikvidujou ňákýho toho Bledýho, votevřou flašku lihu a třeba i zpívaj chmurné balady o věčných žoldácích a slzy jim tečou...... ... myšlenky mu náhle ztuhnou a mozek se mu silně zachvěje jako ranní erekce. Za zády mu něco zarachotí a najednou slyší Kapitána
.....tíí mě hááad!!!... chrrrch... chchchc áááá Marviné.
Doprdele, Kapitán. Na fleku se votočil a snaží se běžet v tom bahně a mezi zbytkama svejch včérakamarádů ve zbrani, dělá u toho neskutečnej virvál, padá přes mrtvoly, sakruje, ale v ruce má stále tu rozbitou flašku, s kterou chtěl vykuchat z Hluchýho ty posraný kódy. Konečně skočil do příkopu, kde chlastali s Kapitánem, jenže....... kapitán nikde......
U vozu, kterej svým nasládlým pachem mrtvýho bizona připomíná dobu osídlování divokýho západu, sedí kapitán. Z levého oka mu teče krev. Na rameni mu naříká Hadovka a drápkem si hladí zobák.
"Promiň, ale je to tvoje chyba."
"Moje?" opáčila se Hadovka, "málem sem si zlomila zobák."
"Můžu za to, že mam skleněný oko?"
V Kapitánově důlku se odrazil paprsek slunce, kterej Hadovku přinutil kejchnout.
"Kurva, neprskej na mě, stačil jeden had!"
"Seš první, kdo dokázal hada porazit."
"Člověk závislej na morfiu dokáže divy!" zasmál se kapitán a rozhlíd se po okolí. Kromě vozu, písku a řeky, temný jako Marvinovy oči po flašce lihu, tu nebylo nic.
"A kde to sme. Na břehu Lethe?"
"Možná!"
"Možná přijde i převozník," ušklíb se šerif, "Hele, di do prdele s mystikou, já tam mam svýho kluka. Nemá zkušenosti. Beze mě tam natáhne brka. I když je to pěkný pako, je jedinej, kdo přežil, což o něčem svědčí. V tom klukovi možná něco je. Připomíná mi mýho .."
"Dost!" zapištěla Hadovka a plivla Kapitánovi do dlaně. "To máte na večer. Když to zředíš s lihem a vypiješ, pták ti vleze do střev, kde začne tancovat kankán. Jenom žádný sentimentální sračky!"
Vtom Hadovka zapištěla a žuchla na zem. Kapitán si otřel nůž o plátno z vozu. Z levé kapsy kalhot vytáhnul ampulku s bílou tekutinou, kterou do sebe naráz kopnul. Pak nožem seškrábal Hadovčin plivanec z dlaně a opatrně jej vložil do ampulky.
"Uvidíme!" řekl, načež se z dálky ozvalo Marvinovo volání.
Myslim, že už se zase nad touhle absurdní zemí začíná stmívat. Marvin by už nechtěl prožít další noc zahrabanej do listí, oka nezamhouřit, jen tak čučet do tmy a toužit po lihu. Vytvořili sme si v týhle válce pěknejch pár závislostí, přemejšlí nahlas, že by nás vlastní rodiče nepoznali...... ach..... co dělá asi máma...... jestli se taky neuchlastala věčnou samotou a steskem, uchvátila ji určitě ta plesnivá kobka, který společně říkali domov. Jestli neví kapitán, kde sehnat ještě pár ampulí krve z makovic, můžete se jít s celou touhle válkou klidně dívat na hvězdy.
Vrávoral hustým porostem několik dní sám, ztrácel postupně snad všechny ideje, který mu zbyly, což bylo snad jediný, čeho si na týhle válce vážil. Přestávalo ho tížit to smrduté svědomí, a když mu s poslední kapkou potu odešla z těla ven i poslední vzpomínka na minulost, přestal vnímat bolest a s chutí se posadil na malého Chrochounka, kterej ho pak během minuty přenesl přes palčivý písek k řece, temný jako oči kapitána po flašce lihu.
"Kapitáne, vojín Marvin hlásí příchod....," nedočkav se odpovědi, zkusil to trochu jinak, ".......kde máte líh?"
"Mam něco lepšího, Marvine!" usmál se Kapitán a vytáhl ampuli. "Sliny Hadovky! Jenže líh k tomu budeme potřebovat!" Kapitán se nahnul do vozu, odkud vytáhl lahev.
"Božíčku, tady je lihu na celej rok!" Pak odšpuntoval ampuli a opatrně do ní nalil líh. Jakmile se líh smísil se slinami Hadovky, tekutina dostala fialový nádech, který jako by do prostoru vysílal slabé světelné paprsky, vydávající sotva registrovatelné vrnění.
Pak každý vypil půlku obsahu, načež padli na zem, kde zůstali po tři dny.
Když Kapitán otevřel své zdravé oko, díval se do tváře paviána.
Opice rychlým hmatem vyloupla skleněné oko z důlku a se škodolibým zapištěním zmizela v korunách stromů.
"Paviáni," procedil mezi bolestným stenem kapitán, "zvědi Bledejch. Sme v pěkný kaši, mladej." Marvin se nehejbal, ale dejchal, což Kapitána povzbudilo v dalším monologu. "Nevim, kde sem byl, jaký místa navštívil, kdo mi co říkal, ale díky Hadovčinýmu kemru sem pochopil, že tu vlastně válčíme sami se sebou. Bledej je v každým z nás. Zabíjíme se tu mezi sebou, Marvine, je to jen naše válka. Pamatuješ si něco, jak sme se sem dostali? Já ne. Jen si vybavuju, jak nám Elizabeth mávala, na její slzy, na synovy zuby a pak už jen ty věčný kecy o Bledejch v korunách stromů. Jaká je to válka a za co bojujem, synku? Řek bych, že za spásu svý duše, ale zatim, zatim zřejmě prohráváme."
Vtom Kapitán rychlým tahem vytáhnul pětačtyřicítku a dvakrát vystřelil, načež mu do klína spadla mrtvá Hadovka.
"Vstávej, Marvine, večeře!"
"Coste řikal, Kapitáne, jaký vopice.......?" Marvin vyskočil ze země jak na pérách. Uviděl kapitána a musel se smát. "Kde máte voko, šéfe? Hrál ste tu z Bledejma kuličky, zatim co já snil o nebi plnym hřbitovních ptáků, o naší cestě přes řeku, která z nás vyplaví navždy touhu překotně se snažit být lepšími a rozumnějšími, tu marnost, která se jeví jako svůdná děvka v rudém hávu svého nekonečného smilstva, nebo vám to voko vyšťouchla vaše moudrá a krásná žena......." Rači přestal valit bludy, a když viděl Kapitána naběhlýho krví a vztekem šahat po kinžálu, ustoupil o dva bezpečnostní kroky vzad, rukama si kryl hlavu a schoulil se do klubíčka jako proradná, zbabělá, mrzkostí prolezlá městská krysa. Ale Kapitán rychlým pohybem uřízl pečené Hadovce nohu, kterou pak jemně podal Marvinovi se slovy: "Najez se, hochu, čeká nás peklo Sodomy, musim ti něco říct." Marvin vzal nabízenou pochoutku, ale než si ji stačil jen trochu ochutnat a ovonět, srazil ho kapitán mocnou ranou pěstí do prachu pouště. "Neser a nebuď drzej, hochu," zasyčel zlostí.......
Jó, já ti říkám, Kapitáne,
naše oči sou temný, když si
flašku s lihem podáváme
za ouplňkový noci.
Naše zatracená cesta je dlouhá,
tak dlouhá, že při ní šílenstvím
srdce poutníkovo
žhne do běla.
Jako tvář měsíce vozářená zapadajícím sluncem,
vede cesta naše do pekel.
Naše cesta totiž postrádá odvahu starověkého barda.
"Seš ňákej chytrej, mladej. Hadovka ti rozvázala jazyk. Tak si ho drž na uzdě, nebo ti zasejc jednu vrazim."
Kapitán si vzal do pusy useklou hlavu hadovky a chvíli cucal zobák jak kojenec bradavku.
"Došly sliny, synku. Takže buď vystřízlivíme a vypadnem vodsuď, anebo umřem na přechytračení.... podej mi líh, začínám vidět hady."
Marvinovi se začínalo zdát Kapitánovo chování čím dál hrubší. Občas jako by vedle něj seděl jeho fotr, taky chlastal tyhle patoky a byl bezdůvodně paranoidní. Nevěděl, jestli mu má říct, že tam nechal Hluchýho zhebnout, aniž by z něj vykuchal ty kódy. Možná je to fšechno fuk, realita se jim před očima měnila stejně rychle jako obrázky televizní reklamy, takže s těma kódama, co byly zapotřebí, když se dostali tam do těch sraček, by tady mohli zřejmě jen krmit Hadovky. Pomalu se nehli z místa, vlastně jen přešlapovali a točili se v kruhu, ale obrazy té proměnlivé reality se, vůbec všechno kolem, míhaly, jako by si s nima někdo hrál, jako by někdo se zvláštním zalíbením měnil diáky před očima otupělých a vožralých příslušníků primitivního kmene Nopijů a nic jim k tomu neřek. Jen ta proklatá stíha, ta se táhla jako červená nit všemi obrazy. Strach. Břišní neuróza Kapitána. Špatný spánek. Hadovky. Tušení čehosi, co je tak zřejmé a hmatatelné jako prdy Bledejch. Chlast. To je ta země, ve které bojujeme. No prostě, měli by přeplavat tu řeku, která je temná a těžká jako oči Hadovky, protože za řekou pohladí nás světlo rozhřešení a to poznání dá nám třeba ňákou sílu nebo co. V každym případě se aspoň umejem....
"Šéfe....," povídá Marvin, když lez do vozu pro další flašku, "...... měli bysme přeplavat tu řeku ...... tady máte...," a podal mu líh.
Kapitán si utřel pot z čela a podíval se Marvinovi do jeho skelnejch očí.
"Něco tu chybí, synku. Příběh. Schází mi tu příběh. Postrádám hlavu, postrádám patu. Nevidim žádnej smysl. Už ani nevim, jestli mám potřebu, anebo jen tak sedim na bobku a po zadku mi lezou termiti. Už ani nevim, jaký to je probudit se s tvrdým ptákem, už si nedokážu vybavit Elizabetiny krásný oči, a co se týče syna, svýho jedinýho syna, pamatuju si jen ty zuby v bažině vnitřností!"
Kapitán si zamáčkl zdravé oko dlaní, ale mrštná slza se dokázala dostat skrz špinavé prsty na paprsek světla zářící skrz zvlhlý listy stromů. V odrazu slzy se topily Marvinovi lesklý oči.
"Estli sem byl na tebe někdy hrubej, synku, tak jen proto, aby mi ze vzpomínek na tebe nezbyl jen tvůj ebenovej chrup."
"Hmmm příběh...," přitakal hloupě Marvin, "...příběh." Zapálil si cigaretu, toho dne první, protože fakt nevěděl, jak dál. Stál teď naproti Kapitánovi a začínala mu docházet bezvýchodnost týhle bezvýznamný epizody jeho života. Rači fšechno zabalí a nechá Bledý, ať si s nim dělaj, co chtěj, vždyť ani tam za řekou to nemůže bejt lepší, když máme fantazii plochou a bez jiskřičky živoucího nápadu, který by sám sebe popoháněl vpřed, jako když se švábům šlape jemně na zadeček. Stojí to za prd, Kapitáne, vraťte se domu k ženě, poplakejte si na hrobě syna a pokuste se zplodit novýho. Doufejte v jeho zdraví, dejte mu vzdělání a modlete se každý večer k Bohu, ať je váš syn schopnej chytnout skunka za vocas, nebo bude muset žít bez příběhu jako my dva doposud. Adios Kapitáne Kořalo.
Kapitán vytáhl nůž, přiložil ho Marvinovi ke krku a skrz mrtvolnej pach Hadovky, kterej vycházel ze jeho úst, spustil:
"Tak hele, mladej, se mi zdá, že chceš vycouvat z bludnýho kruhu, což, jak každej ví, nejde! A komu mam do prdele dát vzdělání - dalším zubům, který by tu zbyly? Ke komu se mam vrátit, když nevim, odkud sem přišel. Jediná jistota je deset nábojů, který mi zbyly v kvéru, a tenhle ostrej nůž a taky možná vědomí, že tam ve stromech něco je, Bledý nebledý, něco tam je, zírá to na nás a čeká, možná to sou odrazy naší duše, Marvine, temný, hříšný duše. Možná sme mrtvý a tohle je předpeklí, protože nebe, nebe ti nezalejzá pod nechty jak holomráz! Seber se, jestli to máme dotáhnout do konce, zmobilizuj všechny síly, vem si kvér, vytáhni nůž a polez za mnou." Za okamžik Kapitán zmizel v koruně stromu.
Marvin je posraná baba. Věděl to i von sám. Zbaběle utekl ze života na vsi, kde nechal starou matku. Vidina bujarýho a nebezpečnýho života vojáka, co každej den riskuje život za vyšší cíle, ho ani tak nelákala, spíš si nevěděl rady, jak uživit sebe a matku. Pole jim rabovali Nájezdníci a mladé ženy, většinou ještě panny ze vsi, se začaly podivně ztrácet, a když se vrátily, tak mlčely. Mlčely tři dny a tři noci tak intenzívně, tak bolestivě. Nikdo se na to nemohl dívat. Stárly rychleji než předtím, do měsíce umřely všechny a z jejich ostatků byl slyšet pláč nenarozených dětí, pláč prvního a přitom posledního orgasmu. Zůstaly právě jen staré ženy jako jeho matka.... a .... teď by rád vycouval i z týhle války, jenže.... jenže byl ještě větší srab, než si o něm jeho maminka kdy myslela, tak když začaly padat první sněhový vločky, vytáhnul kvér a pustil se za kapitánem do koruny stromů, kde to vřelo nejistotou a vonělo po špagetách. "Co chcete dělat, kapitáne?" zašeptal kapitánovi za zády. Koruny stromů tvořily souvislé patro, po kterém se dobře šlo, i když ste nebyl zrovna pavián. Vychozené chodbičky o výšce průměrného muže, zatáčky, odbočky, cítili přítomnost čehosi. "Měl ste pravdu, kapitáne, něco tu je, něco tu na nás zírá." Větve o síle nohy byly zde mohutnou silou zohýbány do tvarů tak pitoreskních a neskutečných, že by z toho šel strach i na Váchala. Chodby se rozbíhaly do stran a znovu se protínaly, učiněné bludiště, absurdní svět stromových lidí zračil se v tomto systému chodeb. Marvin tu byl prvně a zdálo se, že kapitán taky zrovna nepřetejká jistotou. Šel sice s rozhodností, která přísluší vojákům s jeho hodností, ale asi jen proto, aby tak vypadal.
"Co jako bude, Kapitáne?"
"Podíváme se tomuhle kaštanu na zoubek," řekl kapitán s hranou jistotou a utrhl zelený plod. Když rozlouskl slupku, posetou zelenými ostny, skrz prsty mu protekl narůžovělý sliz.
"Fuj!" ošklíb se Kapitán a cítil jak mu rukou, kterou plod rozlouskl, procházelo lechtivé brnění. Spěšně utrhl ještě jeden plod a strčil si ho do kapsy.
"Podívej," řekl kapitán Marvinovi, masíruje si dlaň. Na konci stromové chodby vycházelo matné pulsující světlo.
"To světlo je... takový..."
"Bledý," dokončil větu Kapitán a vytáhl svůj kvér. Opatrně došli k světlu.
"Jdem?"
Kapitán kývl a oba naráz vkročili do blikající záře.
Když po počátečním oslepení opět nabrali zrak, nevěřili svým očím. Octli se v místnosti, plné počítačů a skleněných tabulí s grafy.
"Marvin a kapitán!" ozvalo za skleněnou tabulí, odkud vyšel muž v bílém plášti. Malý, obtloustlý, řídké vlasy. Oči zalité tukem. Smích skřeta, který právě objevil zlatý důl.
"Vítám vás. Nevěřil sem, že to někdo dokáže. Grafy obvykle nelžou, ale tentokrát se sekly!" zasmál se skřet a zaťukal svými tlustými prsty na skleněnou tabuli.
Malý, tlustý muž byl očividně rád, že ty dva vožraly vidí. Hezkou chvíli si je s prasečím úsměvem prohlížel, jako by nevěřil, že tu vskutku jsou. "Posaďte se, pánové," vyzvalo to prase své hosty a ukázalo ke stolu uprostřed místnosti. Tato laboratoř byla ohromující, skoro se zdálo, že stěny mizí v nedohlednu. "Zvláštní, co všechno jde skovat do pár vzrostlých kaštanů," Marvin se upřímně, až dětsky naivně zamyslel.
"To se ale sakra pleteš, Marvine," zaskočil oba vojáky tlusťoch nečekanou odpovědí. "Místnost tato neskrývá se v husté spleti větví Kaštanů Jedových, nýbrž ve dvouch hlavách.... no ale to si necháme na jindy, prostě vám musí stačit, že se nacházíte ve velice specielním, řekl bych vesmíru, vesmíru, který je možná menší, než si myslíte, ale určitě větší, než byste oba chtěli. Zkrátka, vy dva jste se rozhodli, a to zcela dobrovolně, narukovat někam, kde to vůbec, ale vůbec neznáte, válčit v boji, který je stejně předem prohranej.... podívejte se na tyto dva monitory, oba dva ukazují křivky mozkové činnosti dvou lidských bytostí. Tato modrá křivka sleduje velice zvrácené hodnoty pana X, hodnoty, které vykazují jednak velice vyspělé intelektuální schopnosti sledovaného, hodnoty překračující genialitu, směřující zcela jistě k vytouženému bláznovství. Tyto hodnoty ale ze dne na den nebo spíš z hodiny na hodinu klesají velice rapidně až do mínusových sfér, kde velice náhle zdomácňují, zpohodlní a v lebedivé otupělosti, způsobené nám nejasnou příčinou, zde stagnují i několik dní, aby poté, zase zcela nevysvětlitelně, vystřelily vzhůru, dotýkajíc se přímo chodidel samotného Boha.
Druhá křivka, ta červená ..... Marvine, teď dávejte pozor a nešťourejte se v nose..... tato křivka, která sleduje hodnoty pana Y, je naopak velice odlišná. Pohupuje se zvolna, bez větších anomálií stále na bodě nula, pasivně zahleděná jen do svých strachů a prdů v kalhotách....
"Co to má jako znamenat, tydlety čáry jako.... to sme lezli na stromy jenom kvůli pár tahům štětce na skleněnym akvárku... pošahaný umění.... ňákej novej styl, Piccaso vystaven záření nebezpečných ufopaprsků ......."
"Drž hubu, Marvine," vložil se do trapného výlevu Kapitán.
"Mlč synku, neni čas na další nesmysly, tady pan tlustoprd by nám měl něco vysvětlit."
Skřet zkřivil našpulené rty poté, co na ně udeřila pažba pistole. Celá místnost jako by se otřásla.
Kapitán popadl tlusťocha a posadil na otáčivou židli, pak si sundal pásek, kterým skřeta připoutal.
Marvin se neubránil smíchu.
"Tak se podívej, Einsteine," začal Kapitán, "tomu, co si doposud říkal, nerozumim. Budeme to nazývat momentální pomatením smyslů z tvý strany. To, co bude následovat nyní, bude výslech, což si žádá za prvý okamžité srovnání smyslů a jasné odpovědi. Jasné, je to jasný!"
"Ale já bych vám to rád...," skřet zaúpěl po ráně pěstí.
"Marvine, nehihněj se a ty řekni, jestli ti je to už konečně jasný."¨
"Ano," vzdychl tlusťoch.
"Výborně, takže začnem. Kde to sme?"
"Ve dvou hlavách."
Další rána. Krev z nosu stékala na bílý plášť, kde utvořila rudou mapu, podobnou botě. Nebo to byla Itálie? Marvin to po chvíli marného přemýšlení vzdal.
"Vážně!" zakřičel tlusťoch.
"Komu patří?"
"Vám?"
Po další ráně pěstí se skřet rozbrečel.
"Nehraj si se mnou."
"Vám, přísahám!"
"Jak můžem bejt ve dvou hlavách najednou?"
"To by bylo dlouhý vysvětlování... au!"
"Tak to zkrať!"
"Digitální klonování, nový projekt genového inženýrství - to, co se děje v jedné hlavě, děje se i v druhé, jistý doktor Flame - já bych vám to rád vysvětlil, ale je to na celé hodiny, já--"
"Jak odsud můžem vypadnout?"
"Nevím."
Kapitán natáhl kvér a namířil ho na tlusťochovo koleno.
"Ale víš a řekneš mi to, nebo ti z jabka nadělám dětskou přesnídávku a ty, Marvine, se už konečně přestaň tlemit!!!!!"
"Jo!" vykřiknul Marvin na tlusťocha a snažil se zkrotit ten nervózní smích, aby vypadal zle. "Řekni, ty mrcho inženýrská, jestli uchem, nebo nosem, no!" vyprdlo z Marvina to nejchytřejší, co ho napadlo.
Když prďoch viděl, s kým má tu čest, vzal to rači pěkně zeširoka.
"Takže přátelé....," spustil, ale hned dostal dloubáka do žeber.
"Jaký přátelé, ty hnido zpocená, jaký přátelé...." vyjekl Marvin, ještě trochu mu přeskakoval hlas, bylo mu teprve 14 let, kapitán ho musel trochu krotit. "Takhle se nic nedovíme."
"Tak jinak, vážení, jak už sem řekl, nechali ste se obyčejně naverbovat do války, nabízeli sme celkem slušnej žold, a jak sme správně počítali, vidina peněz vám tak zaslepila voči, že vám nedošla jedna zjevná skutečnost, pánové..... Naše Společenství nevedlo válku ani se jinak nepodílelo na jakýchkoliv vojenských intervencích celkem... pá pá pá...." Prďoch hrábnul do klávesnice a na obrazovce to zašumělo, ".... celkem...... pět tisíc sedm set čtyřicet dva let a ňáký drobný, a to z jednoho jedinýho důvodu, nebylo s kým. Docela slušnej výkon na Lidstvo, který, jak se již dříve potvrdilo, na nic jinýho nemyslí vod snídaně až po noční ejakulace. No nic. Byli ste vybráni ze stovek zájemců podle určitého algoritmu, podle zbytečně složitých vzorců, abyste se podíleli nebo spíš aby se výplody vašich mozkových elektrohalucinací podílely na stvoření vyhovujícího a nám rovného nepřítele, který by pak měl tu čest poměřit síly s námi, tedy respektive s loajálními občany Našeho Společenství, vesměs obyčejnými lidmi. Zemědělci, rolníci, drobní podnikatelé, tedy chudina na odpis, nahraditelná veličina, těch máme dost, jen by stačilo překovat zpět radlice na Neutrinové hlavice a Všetotální Vypleňovače. A hra by mohla začít, pánové, dlouho už se představitelé Našeho Společenství nudili, chtěli jsme jim toto s kolegy inženýry předat jako malý vánoční dárek za celé naše pracoviště Obecného blaha." Tím doktor skončil. Kapitán a Marvin vypadali, jako že stále ještě poslouchají, co říká, a koukali do prázdného prostoru před nimi. Po chvíli jim doktor rači zamával rukama před očima, aby se z toho čumění do blba probrali a pokračoval.
"Nebudu vás zatěžovat technickými detaily, jen řeknu že sme sestrojili mašinu, s kterou sme tohle uskutečnili, že ta mašina stále pracuje, že vy vlastně spíte a halucinujete a já zde mluvim jak debil s vašema virtuálníma stínama, který maj naneštěstí dost velkou sílu a vostře nabitý kvéry, ta mašina promítla vaše podoby a celej váš psychoprofil zpět do vašich mozečků, kde se stáváte součástí vašich zrůdných představ, trpíte tam jak psi, strádáte a i chlastáte a fetujete, a co je na tom nejlepší, de to furt do kola se stupňující tendencí. Vlivem těchto několika málo faktorů dorůstají tyto představy do ohromujících rozměrů. Jak sem již řekl, vlastně spíte, takže nevíte, že máte v prdeli nainstalovaný přetlakový ventily, a když představa kulminuje obrazně řečeno k bodu varu, vyletí vám prdelí jako plyn z pouťovýho balónku, my ji odchytíme, přefiltrujeme přebytečné smrady a .... je to hoto.... v podstatě hotový.... ale teď se vaše virtuální stíny ňákou záhadnou cestou dostaly ke mně do laboratoře, vypadá to, že ste sem skočili támhle tim větrákem, i když vypadáte, jako byste vylezli z hajzlu."
Nejvíc kapitána překvapilo to, že měl skřet volný ruce, i když si byl jistej, že na svým pásku udělal jeho tajnej uzel, ze kterejch se nedostali ani ty nejlepší agenti Bledejch.
Nemá to cenu, Marvine, rezignoval nakonec Kapitán a svým kvérem tlusťochovi namaloval rudou tečku uprostřed čela. Pak další kulkou zastavil větrák.
Když větrákem, tak větrákem. Dělej, Marvine, vyrvi ho.
Marvin automaticky vytáhl svůj megarážní kvér a z větráku vystřílel bránu, kterou by prošel i zápasník sumo.
I to je řešení, řekl kapitán a pulzující světlo, který z brány vycházelo, ho přinutilo přihmouřit oči.
Kdo bude první? zeptal se Marvin.
Tady náš vědec, odpověděl Kapitán, popad tlusťocha a mrštil s ním do záře.
Nic neříká! dodal, načež se oba rozesmáli smíchem temným jak lihové večery v džungli.
Teď du já, synku!
Tak to ne, dneska nebudu dávat přednost starším! řekl Marvin, a než Kapitán stačil něco říct, mohutným skokem zmizel v pulsující auře.
Spratek jeden! zamručel Kapitán. Dyk mi neni ani padesát, já bych ho moh učit. Mam sílu za dva, kdybych do sebe nepral všechno to svinstvo, ukázal bych mu výkon chovnýho bejčka, já..
Jak tak kontemploval nad svou mladostí, nevšiml si, že se k němu světlo z brány pomalu přibližuje, dokud ho zcela nepohltilo. Stačil jen naprázdno otevřít pusu, a aniž by z ní vypadl výkřik děsu, ztratil vědomí.
Slunce se už dávno předvádělo v plné kráse, když Robert otevřel oči. Dvakrát do sebe nasál čerstvý vzduch, typický pro malebná městečka v údolí hor. Z okna se na něj smála blankytná obloha a z pravé strany manželka, která mu zrovna přinesla snídani do postele.
Je půl desátý, tak dlouho si už léta nespal, řekla sametovým hlasem, když mu podávala toust, namazaný jeho oblíbeným borůvkovým džemem.
Elizabeth?
A kohos čekal? zasmála se žena a kapitán spatřil krásný ebenový úsměv. Při pohledu na její zuby se, aniž by si toho byl vědom, zeptal, Kde máme kluka, co se s nim stalo?
Co by se s nim stalo? divila se dál žena. Je na letním táboře. Koukej, poslal nám pohled.
Kapitán držel ve svých roztřesených rukách fotku, na které se na něj z kánoe smál jeho syn, a z očí mu padaly slzy.
Panebože, Roberte, co se ti stalo. Děsíš mě!
Elizabeth si sedla k muži a vzala jeho hlavu do náruči.
Ale nic, asi mi včera na kuželkách spadla na hlavu koule! snažil se zavtipkovat.
To je, když si váleční veteráni vyrazí z kopýtka! Víš, co ti řikal dotkor.
Žádná pálenka! zasmál se kapitán a vyklouzl s manželčina objetí.
Jdu se provětrat. Po včerejšku to potřebuju. Pak si můžem udělat piknik, co říkáš?
Dole u řeky! zasvítily manželce smaragdové oči.
Dole u řeky!
Kapitán si na sebe hodil zeleného parkera a na hlavu čepci se znakem zlatejch úhořů, jednotky, který velel v poslední válce. Jaká to byla? K jeho úžasu si na to v ten moment nedokázal vzpomenout. Z jeho myšlenek ho vyrušil manželčin polibek na tvář.
Buď opatrnej.
Miluju tě, Elizabeth!
Já tebe taky, Roberte, odvětila manželka a zavřela za kapitánem dveře, za nimiž se z posledních sil snažil zadržet smích skřet.
Miluju tě, Roberte! zapištěl fistulí. Jak patetické!
Udělala jsem, co chcete, tak teď nechte mýho syna na pokoji!
Možná, že ušetřím jeho chrup! ušklíb se tlusťoch a pohladil Elizabeth elektrickým obuškem.
Kapitán vyšel do ulic města. Vše kolem v něm vyvolávalo melancholii, ale vzpomínky jako by byly utopený v mlze. Nic si z toho, co kolem sebe viděl nepamatoval, přičemž si byl jistý, že to zná.
V břiše měl lechtivé mrazení a jeho kroky ho zavedly do kavárny na rohu ulice. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Polorozhražené žaluzie, houpající se větrem z obřího větráku na stropě, dovolily paprskům vytvořit v místnosti barevné pruhy pulsujících světel. Nebyl tam nikdo, kromě mladíka, který seděl u baru a ládoval se jablečným koláčem.
Jablečný koláč je tady největší specialitou! řekl mladíkovi kapitán. Kluk se na něj otočil a stále přihrben nad talířem kývl na souhlas.
Marvine?!! vyhrkl šerif, aniž by si pamatoval, odkud mladíka zná.
"Zdravim, pane." Odpověděl mladík, otočil se k talíři a dále se zabýval jen svým koláčem. "Ještě jednu kávu paní....," zamumlal tiše, aniž by zvedl hlavu k obsluze. "...s rumem." Zapálil si.
"A co si dáte vy?" zeptala se číšnice.
"To samý, co tady mladej," řekl kapitán, "a hned vám to zaplatim... i za mladýho!"
Načež kapitán vytáhl z kapsy místo drobných zelený plod podobný kaštanu.
"Máte dojem, pane, že bysme se měli odněkud znát?" zahuhlal mladík skrz sousto koláče a polkl. "Nicméně, děkuji za vaši snahu platit za mě nezralými plody kaštanu."
Kapitán pocítil, jak mu rukou probíhá nepříjemné brnění, načež kaštan explodoval.
Místností projela drtivá záře.....
Všude je kouř, skrz který prosvítají paprsky slunce. Tichem proniká Marvinův nářek.
Áááááááááááááááááááááááááááááá!
Kapitán ze sebe shazuje mrtvé tělo. Když vidí naříkat vojína, zasměje se.
Béééééééééééééééééééééééééééééééé
Já na to teda nemam!
To nikdo z nás, synku, protože na děvku, která si říká smrt, nemáme dost velký péro, abychom ji mohli uspokojit, a tak když nám jednou dá, je to konec - prostě tě ušoustá!
Fuck fuck fuck fuck!
KONEC