, 19. 2. 2003, Povídky
Venku se začíná stmívat. V chabém světle pouličních lamp, svítících snad už jen silou vlastní vůle, občas zahlédnu obrysy osob. Tuto chvíli miluji. Zapojuji svou fantazii a představuji si tváře oněch lidí, kteří spěchají kamsi do neznáma, lidí, kteří se ženou za ničím. Lidí pouličních lamp. Představím si muže, muže svých snů. Otevřou se dveře a místnost zaplaví světlo z chodby. Zaženu svůj ideál někde hluboko do podvědomí a čekám. Přichází sestra. Je sedm hodin večer a podávají se léky.
"Tak co? Už je to naposledy, viď?" usměje se na mě mladá brunetka.
Její otázku beru jako projev slušnosti a zanechám ji bez odpovědi. Ještě na mě dohlídne, než spolknu příslušný kapsle, a vypadne. Myslí si, že jsem blázen. Ale má pravdu, zítra už mi bude dávat léky někdo jiný. Ráno mě převezou z popálenin do cvokhausu. Tsssss, jako bych byla nějakej psychouš nebo co. Asi už doktůrci usoudili, že s mým obličejem a téměř celou levou polovinou těla víc nenadělají. Od toho požáru jsem se ještě neviděla v zrcadle a ani po tom nějak netoužím. Obvazy, z kterých mi koukají jen oči, nos a ústa, mi vyměňují 2x denně. Musím být zrůda. S hořkostí zavírám oči. Ne, nesmím plakat. Opět se začnu dívat z okna. Bojím se usnout, bojím se toho, co ve spánku uvidím. Stále se mi opakuje tentýž sen. Sen? Spíš noční můra. Noční můra o mladé dívce v nemocničním pokoji. Leží v posteli s obvazy na obličeji a dívá se z okna. Je mi něčím povědomá, ale nevím čím. Ale co, měla bych už spát, ať mě ve spánku čeká cokoliv.