"Nač mít aktivní pouze dvě oči, když můžu mít i tři? Čím víc, tím líp," pomyslel si mladík. Tato myšlenka ho poprvé napadla v patnácti letech, kdy se v jedné zakouřené hospodě seznámil s lidmi, kteří toho hodně věděli o věcech duchovních. Bylo to na první pohled patrné z jejich ustrojení a celkové vizáže. Asi dvacetiletý vychrtlý zjev, který seděl naproti němu, měl dlouhé ježíšovské vlasy a solidní plnovous. Šedé oči zakrývala skla kulatých brýlí. Drobná oční vada mu samozřejmě nevadila, třetí oko mu poskytovalo mnohem kvalitnější, podrobnější a celkově lepší pohled na svět, alespoň to tak říkal. Oblečen byl do hodně volného, pestře batikovaného trička. Převládala oranžová, žlutá a červená, ale sem tam se prosvítala zelená, modrá, šedavá, hnědá, fialová, bílá, béžová, růžová a lila. Obrazce vytvořené batikou byly náramně rafinované. Vedle vousáče skromně a blaženě existovala drobná štíhlá dívka s rovnými tmavými vlasy do půl pasu, v podobném oblečení jako její přítel. Kolem krku a obou zápěstí měla drobné i větší dřevěné korálky. Kromě těch dvou a Michala seděli za stolem další čtyři batikovaní esoterici a poslouchali řečnění obrýleného.
"Rozumíš, to je úplně o něčem jinym než jenom spotřebovávat a brát, starat se jenom o sebe. Duchovní svět ti toho dá mnohem víc, než jsi teď schopnej pochopit. Mně toho dal strašně moc. Miluju všechny, miluju svoje přátele a nepřátele, i tebe miluju a soucítím s tvou hledající duší," řekl Michalovi a podal dalšímu přísedícímu naplněnou šlukovku.
Od té doby začal Adam přemýšlet o nejrůznějších duchovních aspektech života. Začal se se skupinkou esoteriků stýkat častěji, což mělo za následek kromě zvýšené spotřeby barviv na přírodní látky také jeho upřímnou touhu po vyšším poznání. Často odcházel meditovat do přírody, pokud se tedy dá za přírodu považovat okolí kvetoucí Brněnské přehrady. Nicméně se vracel domů spokojený a se šťastným úsměvem na tváři. Od svých nových kamarádů toho hodně slyšel o aktivaci šesté čakry, otevření třetího oka. Studoval matriály z knih a po určité době mu přišlo jaksi příhodné a žádoucí, aby se o otevření třetího oka sám pokusil.
Věděl o mnoha způsobech, kterak lze aktivovat šestou čakru. Uznal, že mechanické otevření třetího oka - vyvrtání otvoru do lebky, jaké podstoupil Lobsang Rampa, by nemuselo v provedení západních chirurgů přinést kýžený výsledek. Navíc tu byl ten problém, že kdyby se se svým návrhem nějakému doktorovi svěřil, patrně by skončil na psychiatrii. Prováděl tedy různá cvičení, tisíci způsoby šilhal na svůj zrcadlový obraz nebo na plamen svíčky, nacvičoval mantru KŠAM, volil oblečení indigově modré barvy. Párkrát měl pocit, že vidí v zrcadle vlastní auru, a k takovému vidění je přece třeba používat třetí oko. Přesto se mu ale zdálo, že výsledky neodpovídají vynaloženému úsilí. Všichni jeho přátelé se tvářili, že otevření třetího oka u nich proběhlo ve velmi krátké době jako přirozený důsledek odklonu od zcestného materialistického náhledu na svět. Cítil se kvůli tomu trochu trapně a zahanbeně. Samozřejmě jim nemohl přiznat, jaké má s cvičeními potíže. To, že se zatím neprojevovaly vytoužené schopnosti, bral jako hluboký neúspěch.
Jednoho dne před usnutím opět cvičil vidění třetím okem, bez znatelných úspěchů. Když ulehal do postele, intenzivně myslel na svůj cíl. Té noci se mu zdál sen.
Byl sám, kráčel neznámou krajinou. Objevila se před ním jeskyně s temným jícnem. Bez bázně se vydal do jejího nitra. Stanul uprostřed; bylo to tu celkem prostorné. Rozhlížel se. Náhle padl jeho pohled na obrovskou, narůžovělou stěnu. Při bližším zkoumání s úžasem zjistil, že to ve skutečnosti není žádná obyčejná stěna, ale obrovské víčko lidského oka. Zcela dole na temné zemi rozeznal tmavé dlouhé řasy. Stál tam udiven, s napětím očekával, co se bude dít. Avšak proti všem jeho předpokladům se stále nic nedělo. Připadalo mu, že před tím pitomým zavřeným víčkem stojí celou věčnost. Rozčílil se a silně zakřičel: "Tak už se konečně otevři!" A těžké tlusté víčko se začalo pomalinku sunout nahoru. Michal se nemohl ani nadechnou, hrdlo se mu svíralo při myšlence, že obří oko ho opravdu poslechlo. Nemohl to napětí snést, zavřel obě oči a dlouho vyčkával. Teprve tehdy, když se mu zdálo, že uplynula dostatečně dlouhá doba a velké oko už musí být úplně otevřené, se odvážil pohlédnout na něj. Zíralo na něj gigantické, hnědozelené oko, s bělmem téměř sírově žlutým a prokvetlým rudými žílami, silnými jako provazy. Z koutků oka vytékala krev. Řasy byly potažené slizem, s horních pomalu skapával. Nejhorší však byly veliké puchýře, rozeseté po celém bělmu i panence. Některé vypadaly jakoby plné vody, jiné byly tvrdé jako nádory. Michal to celé s hrůzou sledoval.
Paní Novotnou tu noc probudil řev jejího syna. Okamžitě vyběhla do Michalova pokoje, kde ho našla ležet zhrouceného v krvi. Ihned se slzami volala záchranku. Vůbec netušila, co se tehdy stalo. Michal byl převezen do nemocnice. Lékaři o jeho život bojovali dlouhou dobu. Následkem neobvykle silného úderu do hlavy si způsobil frakturu lebky a krvácení do mozku. Zachránili jeho život, zrak mu ale vrátit nemohli. Při nehodě si nenávratně poškodil zrakové centrum v mozku.
Pro lékaře bylo záhadou, jak k tak rozsáhlému zranění přišel. Podezřívali Michalova otce, že synovi ublížil. Když se Michal natolik uzdravil, aby mohl vypovědět pravdu, žasli. Michal si vše pamatoval a věděl, že si úraz způsobil sám, protože snad ještě v polospánku nevěda, co dělá, narazil hlavou vší silou do zdi.
Jeho altruističtí a soucitní přátelé mnohokrát projevili zájem navštívit Michala v nemocnici, ale jeho matka jim to na výslovné synovo přání zakázala. Za krátkou dobu na něj zapomněli, šli dál vlastní cestou světla a na Michala a jeho osamělou temnotu víc nemysleli.