Malej kluk na písku stál
rodiče se doma hádali
myslel že lásku jim vzal
že jenom jemu jí dávali

pršelo snad tisíc let
varhany na prstech zněly
v matčiných polibcích jed
ruce se do ticha chvěly

pršelo na pirátovi vlasy
kolem lítal vlk a kouzelník
z očí k zemi řítily se řasy
a mozek byl prázdnej popelník

přítomnost drtila sen
o kráse vzdálených moří
sliby všech mužů a žen
v chlapcových očích teď hoří

paprsek slunce by lhal
kdyby nám o zimě zpíval
slzy odlpavily žal
pirát zapomněl kým býval

a dospěl...

hloubka myšlenek
je relativní pojem
jestli chceš
půjdem na venek
a ztratíme ten dojem

budeme volný kusy papíru
co lítaj v tomhle dešti

stroje razej vzpomínky
realita je leští

leští je až z nich nezbude
už ani střípek karátu

tak potopěj se dávný lodě
všech snílků, bláznů, pirátů...

a bude konec