Zase sněží, už od rána. Sněhové vločky padají na zem a pokrývají silnice a chodníky stálou vrstvou sněhu. Ráno ještě sněžilo málo a dopadající vločky se během chvilky rozpustily. Ale s postupujícím dopolednem začalo sněžit hustěji a hustěji, že sněhové vločky začaly pomalu vítězit nad teplým povrchem země a po nekonečně malých vrstvách se začaly kupit na sebe. Po obědě potom nastala pravá chumelenice, která trvala asi hodinku, potom pomalu sněžit přestávalo, pouze sem tam zapomenutá vločka spadla na zem.
Neveselé místo a ještě neveselejší čas. Je chvíli po druhé hodině odpolední. Z továrny proudí davy lidí, právě jim skončila ranní směna. Pár jich jde zadumaně, většina si ale zvesela vykračuje na autobusovou zastávku a už se vidí doma nebo v hospodě. Muž, asi padesátiletý, patří k těm pár zadumaným. Černý obnošený kabát na několika místech zalátovaný, hnědé kalhoty, klobouk vražený hluboko do čela. Pomalu prošel vrátnicí a když se dostal na volné prostranství, vzhlédl k nebi. Díval se na ocelově šedou oblohu, z které ještě padaly sněhové vločky, ale už ne tak intenzivně. Sundal si klobouk a odhalil tím svou ztrápenou tvář a prošedivělé vlasy, zaklonil hlavu a nechal na obličej padat sněhové vločky. Vločky mu dopadají na tvář a během pár vteřin se přemění v kapku vody, která se potom začne prodírat několikadenním strniště, hledajíc tak nejkratší cestu dolů na zem.
V tuto chvíli se muž cítil být šťastný. Celý den byl zavřený v nevětrané hale, celý den soustružil hřídelky, příruby a celý den se zašpiněným oknem díval ven, jak sněží. Chtěl aspoň na chvíli jít ven, proběhnout se ve sněhu a nechat na sebe padat sněhové vločky. Moc rád pozoroval sněhové vločky. Jak padají, jak se rozpouští v teplé dlani, rád pozoroval jejich tvar, když mu padaly na rukáv od kabátu nebo na rukavici. Za celý den se ale nemohl hnout od soustruhu, neboť mu stál za zády normovač, měřil, jak dlouho mu trvá každý úkon a vše si zapisoval do sešitku.
Ze snění ho vytrhla skupina úderníků z frézárny. Nikdy je neměl rád, to, že byli jednou ve filmovém týdeníku, jim vlezlo moc do hlavy.
„Soudruhu, copak? Jestli máš žízeň, tak jdi radši do hospody, to máš rychlejší. Takhle to bude trvat sto let, než nalapáš aspoň skleničku.“ Celá skupina i se svými nohsledy se tomu zasmála a pokračovala dál. Než zmizeli z doslechu, ještě jeden z nich se pokusil o vtip a zavolal na něj: „A pokud nemáš na pití, tak musíš víc pracovat.“ To vyvolalo hurónský smích, který postupně utichal, jak se úderníci vzdalovali.
Muž si povzdechl, nasadil si zpátky klobouk a pomalu se loudal na autobusovou zastávku. Tam stálo ještě notné množství lidí, neb kvůli napadanému sněhu nejezdily autobusy nejčastěji. Nechal ujet čtyři, nikam nespěchal. Když odjel čtvrtý a zastávka se víceméně vylidnila, stoupnul si na kraj k silnici, zhruba v místě, kde až autobus zastaví, by měly být prostřední dveře.
Opět začalo trochu sněžit. Muž nastavil ruku před sebe a nechal na ni padat vločky. Na zastávku se opět začali trousit lidé. On si jich nevšímal a oni jeho taky ne. Znali ho jako podivína a nechávali ho na pokoji. Opět vzhlédl k nebi. Rád se díval do nebe, obdivoval tu nedozírnou velikost.
Tu, mezi tisíci vločkami zahlédl VLOČKU! Veliká, snad jako dlaň, kulový tvar, pěkně symetrická, pomalu padala dolů a přímo na něj. Muž na ni fascinovaně hleděl. Spadla na silnici asi půl metru před něj. Za chvíli se rozpustí a nic z ní nezbude. Muž ji chtěl mít, chtěl by si ji odnést domů a pořád se na ni dívat. Jenže se za chvíli rozpustí, a tak se jí chtěl aspoň dotknout.
Udělal krok do silnice a sehnul se, že vezme opatrně vločku do ruky. V tu chvíli uslyšel křik, troubení a klouzání pneumatik po sněhu. Najednou ucítil, jak jej něco táhne zpátky na chodník, a když tam byl, před očima mu přejel právě přijíždějící autobus. Muž se podíval na svého zachránce. Ten nic neříkal, jen si poťukal na čelo. Možná chtěl něco říct, ale nestihl to. To už se vyřítil z autobusu řidič a celý brunátný se řítil k muži. Než se ten nadál, byl u něj. Řidič do něj hrubě strčil, že muž zaklopýtal několik kroků dozadu a potom upadl, celý se natáhl do sněhu. Řidič byl hned u něj, začal mu nadávat a kopal a házel na něj sníh.
Řidičovo běsnění trvalo jen chvíli. Muž se vyhrabal ze sněhu a posadil se. Čekal, že uvidí řidiče stát vedle sebe, ale nikdo tam nestál. Vstal a setřepal ze sebe sníh. Podíval se na zastávku. Nikdo se na něj nedíval, všichni se dívali kamsi před sebe. Bylo ticho. Muž se rozhodl, že aspoň poděkuje muži, co mu zachránil život. Procpal se až k chodníku. Nikdo si ho nevšímal, nikdo na něj nepromluvil. Prodral se k svému zachránci a chtěl mu poděkovat. Vypadal jako vosková figurína, bez pohybu, ztuhlý, pravou ruku nataženou před sebou a v ní držel jakýsi cár látky.
„Haló, pane.... Chtěl bych poděkovat za to.... jak jste.... mi.... no.... zachránil život.“ Nic, žádná odpověď, ba ani dokonce žádná reakce, že by jej dotyčný slyšel. „Haló, pane, slyšíte mě? Haló!“
Otevřely se dveře autobusu a vyšel z nich řidič. Byl celý sinalý a sotva se držel na nohou. Napětí v davu na zastávce trochu povolilo, dokonce i mužův zachránce dal konečně nataženou ruku podél těla. Několik lidí se jalo utěšovat řidiče. Když promluvil, zajíkal se skoro po každém slově.
„Už jsem... to... nahlásil.... sanitka.... každou chvíli... blbec jeden.... nebude potřeba... blbec... blbec...“
Konečně si muž všiml, kam všichni na zastávce koukají. Tam dole pod koly autobusu leželo lidské tělo. Jakoby elektrický výboj projel muži celým tělem. Byl celý nesvůj, cítil se nesmírně lehký a věděl, že něco je špatně. Prodral se davem blíž. Hlava byla nesmírně zmasakrovaná, skoro nic z ní nezbylo. Ostatní bylo snáze identifikovatelné – kalhoty, kabát a kousek dál i klobouk. Všechno poznal.
Svoje kalhoty…
Svůj kabát…
Svůj klobouk…