Tak ty jsi tu poprvé? Musíš mi dovolit, abych tě to trochu provedl. Tohle nádraží má sice také své kouzlo, které bys dozajista objevil, zvláště pokud bys tu stál déle s batohem na zádech a pozoroval lidi, kteří vždy vezmou za špatnou stranu dveří. Taková místní tradice, folklor, víš. Dělat si věci po svém, hlavně jinak než normálně.
Raději tě vezmu někam, kam to na tebe dýchne historií. Nu, vidím, jak se na mne díváš, asi nestojíš o žádný výklad, takových sis jistě už vyposlechl spoustu. Já ti ukáži něco, co ani slov nepotřebuje, stačí se procházet a pozorně dívat.
Je to odsud docela štreka, ale ty jsi zvyklý chodit, že? To jsem rád. Tady toho uvidíš spoustu zajímavého, začneš u žebráků hned před dveřmi. V dnešním světě mi dávají určitou jistotu, ti tu budou, ať přijdeš večer nebo ráno, v létě nebo v zimě. Prostě vždycky.
A až projdeš tímhle parkem a dostaneš se do škaredého světa šedivého betonu, nezapomeň se dívat, kolik lidí projde kolem tebe s prázdným výrazem na tváři. Ti tu žijí celý život, ale nikdy neuvidí tolik jako ty dnes.
Cože? Co to stojí tamhle za zrůdu, která připomíná trochu most, je to zvláštně barevné a ještě jsi to nikde neviděl? Taky nevím. Ale to by sis zvykl, kdybys tu žil. Takových věcí, kterým neporozumíš je tu spousta. Asi nejenom tady, to nějak tak všude.
Ale teď zbystři, konečně se dostáváme do míst, kde je to zajímavé. Na semaforu už je zelená, teď pořád rovně, trochu do kopce. Za chvíli tam budeme. Kde? Počkej, uvidíš.
Teď je tu rušno, ale nejhezčí je tahle ulička pozdě večer nebo hodně brzy ráno, kdy tu není ani živáčka. Už jen pár kroků a vylezeme na náměstí, na kterém si naši předci nechali záležet.
A musí se nechat, že se jim povedlo. Projdeš kolem lékárny, zachované ještě z dob baroka, zvedneš zrak a uvidíš pýchu města, Černou věž. Ano, ano, tam tě chci dovést. Co je to za kostel? Pěkný, že? Ten tu postavili jezuiti, které si potom můžeš prohlédnout pěkně mumifikované v katakombách. Nic pro slabší žaludky, ale mládež je dnes zvyklá na horší věci.
Hned vedle věže stojí radnice, taky pěkná, jen co je pravda. Teď už vylezeme nahoru, osmdesát jedna metrů a nějaké drobné. Schody si můžeš schválně spočítat, je jich dost. Nějak mi hekáš a funíš, není jen tak sem vylézt, co? Ale pojď, už jsme nahoře.
Odsud uvidíš všechno. Pěkně jako na dlani. A pohled z Černé věže v Budějovicích se tomu nemůže rovnat. Na téhle straně máš pohled na Šumavu, kam se hrabe člověk na to co stvořil Bůh. Odsud je krásná, ale to není nic proti tomu, když jsi přímo uprostřed ní. Tamta špičatá hora, to je Ostrý, ale na něj je mnohem hezčí pohled z jiné strany, to mi věř. Pak člověku dojde, proč se mu říká prsa Matky boží, tady ne.
Když si popojdeš na další stranu věže, uvidíš pěkně celé město i monumenty, kolem kterých jsme neprošli. Tamhle máš Bílou věž a hned u ní krásný kostel, Narození Panny Marie se tuším jmenuje. Abych se přiznal, tem mám úplně nejraději. O kousek vedle je další kostel, kostel svatého Vavřince. Ale tam už se teď neslouží, na kráse mu to však neubírá.
Ještě se porozhlédni, ba nevím jak tobě, mně už tu začíná být chladno a nějak se nám zdvihá vítr. Možná se ještě zatáhne a začne sněžit. Lidé zalezou do tepla svých domovů. Ve městě na chvíli zavládne klid a mír, nikoho neuvidíš nikam pospíchat. A to ti povím, jednou z mých největších radostí je procházet se pak v šeru večera. Uprostřed pomalu se snášejícího sněhu. Tichými uličkami. A pozorovat to, co tak snadno jako v Klatovech, jinde nespatříš.