Hvězda spadla, svět potemněl. Tvé ruce objímají mé boky a zarývají se do kůže víc. Proč? Proč ses zachoval jako zvíře? Musím teď uprchnout před tebou a tvou láskou pokleslou.
Musím teď uprchnout před hříchem největším.
Tvé ruce chci odtrhnout.
Ale nejde to.
Odseknout.
Ale nejde to.
Jak žíravinou pálí to místo proklaté,
když odsekla jsem sekerou tvé paže drásavé.

A po tobě zbyly jen dvě krvavé rány.
Ach, nevěděla jsem, co počít si s námi.
Jak rozhodnout, jak zachovat jsem se měla v mysli své?
Teď nadobro tě ztratilo mé srdce proklaté!
Ale věřím, že dobře udělala jsem,
když jak zbabělý kojot utekla jsem v onen den.
A co ty rány drásavé? Zahojily se snad? Po nich zbyly dvě krvavé jizvy.
Když oko mé však o ně zavadí,
jak ocet, když naliješ do rány,
se znovu rozpálí.
Ach, co počít, můj milý, nezapomněla jsem. Proč zachoval ses jak zvíře?
Proč jen zklamals mě?

Hledám celý dlouhý čas.
Tebe můj milý, ach tebe,
Místo toho nacházím jen nedostupné nebe!

Už konec toho času a já tě stále hledám. Místo tebe však mám jen černý kámen s tvým jménem.

Ale nyní šťastná jsem, protože jsem s tebou.
Odpustila jsem ti teď, odpouštím i sobě.
Toho správného rozhodnutí však nelituji,
To ne!