Sedím do duše hledím,
nevím jak dál?
Jak s přízrakem se rvát?
Křičím, řvu, proklínám,
co ale dělat má?
Jde žárlit na něco, co vlastně není?
Co pouze v myšlenkách mi vězí?
Proč bojím se trápení?
Proč duše má je zklíčená?
Vždyť o nic nejde jen věty psané,
na směšném facebooku poslané.
I přesto tolik to bolí,
mé myšlenky vůbec neuspokojí.
Proč někdo vynalezl něco tak hrozného,
a přitom novodobého?
Je možné za chvíli někoho ošálit?
Proč vlastně člověk na to může žárlit?
Asi proto, že miluje,
a slovy se přece nejvíce ubližuje!