Až oknem stromy budu míjet
a svoje žíly v srdci svíjet,
v rukou rozloučení mnout
a nechávat přitom vzpomínky dout,
slza mi uteče z koutku oka.

Jak hodina uběhne, pojedu zpět.
Jako bych z rukou upustila svět
bude mi připadat má života dlaň.
"Otázka, co někdy dala bys zaň,
více než směšná mi přijde:
vždyť každá bolest jednou přejde.
A v jiném životě, není-li sen,
potká tě v jiné podobě jen!"

Však k čemu je mi rozum teď?
Chci ještě jednou Tě vidět, naposled ...