Mívám tě v krvi své
skrývám se pod stolem
umírám snad posté
myšlenek rozkolem


Není zde místa už
pro ptáky z edenu
blýská se střepů růž
a Bůh má migrénu


Duše ta káže mi
rozhodit pocity
tvoř svými pažemi
vesmírné orbity


Opouštím skutečnost
nabírám zjitření
šedivá netečnost
v touhu se promění


Zítřek už nebude
zbydou jen omyly
zetlelý osude
v odlescích z mohyly


Tak jako kámen tu
tolik let držíš stráž
nahlédni za plentu
uvidíš svatozář


...a nebo tvář
kohosi
tak matně
povědomého
viď, Kyliáne Nedoro