Sžírající vedro v prachu zákopů. Slunce mám vysoko v zádech a krůpěje potu mi stékají z čela do očí. Z dálky sem doléhá běsnění dělostřelectva. Tady je klid. Cikády a vítr v korunách akátů. Vylezu ze zákopu a sednu si do stínu ke staré kostelní zdi. Líně natáhnu nohy a jen tak sedím. Pár mil. Jen pár mil a jsou tu. Za tou tenkou čarou lesa dole v údolí. Tam číhá bestie. Nepřítel. Je tak blízko, a přesto necítím strach, je mi jen horko a k tomu pocitu se má mysl zoufale upnula. Z kapsy košile vytáhnu krabičku cigaret a zapálím si.
Kouřím a na nic nemyslím.
Je to zvláštní. Takový den. Lidé by měli ležet v zahradách ve stínu stromů a v altáncích popíjet odpolední kávu. Sedět v proutěných křesílkách na stinných verandách a číst v oblíbené knize. A zatím. Já tu zatím posedávám zakopán v prachu pod kostelní věží. A nemyslím na nic. Ani na Boha.
Sundám si helmu a natáhnu se do trávy.
Zaslechnu kroky.
-Co děláš?
Otevřu oči. V nohách mi stojí chlapec. Tak dvacet let. Stojí a zírá na mě.
-Povídám. Co děláš?
-Ležím a snažím se na nic nemyslet.
-Nejde to, co?
-Jde.
-Tak to máš kliku.
-Kdybych měl kliku, nepřišel bys a nevyptával se na hlouposti.
-Vždyť už jdu.
Zavřu oči, ale musím myslet na toho chlapce. Myslím na něj, jak se mu pod nohama drolí opuka. Jeho kroky víří prach a on pomalu kráčí cestou mezi křovím k městu.
Posadím se.
-Kamaráde!
Otočí se.
-?
-Pojď si sednout, popovídáme si trochu. Kam máš namířeno?
-Tak.
-Co tak?
-Tak všeobecně, jen jsem nemohl sedět v zákopu, pořád jsem myslel na to, co bude, až přijdou.
-Až přijdou?
-No oni.
Podíváme se dolů do údolí a mlčíme. Dělostřelectvo zuří dál. Ostřelují pozice ve městě a to je dobře. Tady je klid. Zapálím si další cigaretu.
-Hm.
Nabídnu mu.
-Ne, díky, já nekouřím.
-Proč ne?
-Nechutná mi to.
-Taky mi to ze začátku nechutnalo, ale člověk si zvykne na všechno.
-Na tohle ne.
-Na co?
-No na to.
Podíváme se oba do údolí. Asi má pravdu. Smrt číhá jen několik mil od nás za neskutečně tenkou čarou lesa.
-Máš strach?
Podívám se na něj. Je klidný.
-Ne.
-Měl bys, dnes oba zemřeme.
-Ale?
-Nechali nás tady, máme jen zdržet postup, aby stačili zaujmout strategické pozice.
-Nesmysl.
Vlastně na tom možná něco je. Proč tu nesmyslně čekáme, když nepřítel ostřeluje město. Měli bychom se stáhnout. Pár mil od nás vybuchují dělostřelecké granáty a my tu jen nečinně sedíme v zákopech.
-Tak nač tu čekáme, proč nás nestáhnou?
-Nesmysl.
Opět zmlkneme a posloucháme vzdálené výbuchy. Pak náhle palba utichne.
-Skončili, teď pěchota a tanky.
-Ještě ne.
-Jdu se najíst.
Zvednu se a opráším si kalhoty. Je dusné ticho. Něco visí v nehybném horku. Náhle pocítím strach, zmocní se mých útrob a podrazí mě v kolenou.
-To je smrt.
-Co to žvaníš?
-Smrt, cítíš ji?
-Moc mluvíš, jdu se najíst.
Znovu se zdvihnu a dobelhám se do zákopu. Sednu si a opřu se. Chlapec také vstane. Vyndám z torny patku chleba a plátek slaniny a dám se do jídla.
-Tak já jdu.
-Kam chceš jít, proboha?
-Tak.
-Tak si jdi.
-Tak sbohem.
-Na shledanou.
Otočí se ke mně zády. Opuka se mu drolí pod nohama, když kráčí po stráni dolů na cestu. Kráčí bezstarostně a klátí rukama. Odvrátím se. Náhle mi něco zasviští nad hlavou. Pak ohlušující praskot. Vzápětí další. Reflexívně si schovám hlavu mezi kolena. Ticho.
Vstanu. Kostelní zeď v místech, kde jsme seděli, je pryč. Zbyl jen doutnající kráter.
-To jsme měli kliku!
Otočím se a pohlédnu dolů na stráň. Chlapec leží s rukama rozhozenýma do stran. Oči má zavřené, jako by spal. Nohy má vedle svého těla, snad k němu ani nepatří. Vzpomenu si na jeho slova, když mluvil o tom, že dnes oba zemřeme.
Posadím se a dojím chléb se slaninou. Pak si zapálím cigaretu a snažím se na nic nemyslet.
Nejde to. Myslím na něj, jak tam leží v prachu.
Pak mi nad hlavou zasviští další dělostřelecký granát.