Stále častěji mám divnou potřebu
Vyjadřovat se mrtvým jazykem.
Psát o vodě, dřevácích. O chlebu.
Nehledat díry ve stěnách, jak je zvykem.

Vidím jen horko a slunce, a poušť, jen mou
Nemyslím na tebe, o to neměj strach
Nezabývej se mou potřebou, mou tmou –
To je to pravé slovo. Tápej v temnotách!

Chodím teď do kostelů
A plivu na Marii, tu kurvu zbožných davů
Osahávají mě ruce kazatelů
Víš to rád? - Zatím sbohem a střez se dobrých mravů.