"Nevíte, jestli svítí hvězdy?" zeptal jsem se jí. Zapomněl jsem se podívat a skrze zamlžená okna tramvaje jsem to nepoznal. "Ale měsíc svítí," řekla nezaujatě. Byl v půli a ona vystoupila na Palačáku. Kam to vlastně jede, sedmnáctka.
Sedmnáctka by se mohla vlnit městem. Většina sedmnáctek v červené sukni se tak chová, také mají krásnou linku. Skrze celé město. "Žij," říkal jsem v duchu a snažil se svými neviditelnými slovy ukrátit úsilí záchranářů v tepajícím modrém světle. "Žijte," snažil jsem se svými neviditelnými slovy vtisknout zlomek toho tepu mým netrpělivým spolucestujícím. Žlutý vůz ambulance pozvolna modral světlem i ve tvářích dosud nespěchajících pasažérů. Řidič popojel a všichni jsme unikli dramatu neviditelných slov.
Mé kroky zněly ztichlou ulicí. Jen matný šepot podpatků dozníval prostorem a narušoval rozpočet mé cesty ke dveřím domu, ve kterém jsem snad ani nebydlel, aby se mi vysmál odrazem očí ve skleněné tabuli. V mé lebce jsou jiné oči. Znám je. Už je to hodně dávno, život v červené sukni. A hlavou mi stále zní všechna ta neviditelná slova, stejně hlasitě.