Na první tři smělé takty,
noc... Rozliju kbelík po ní
se smutnými artefakty.
Jenom mrtvým prázdnem zvoní.

Těmi třemi dalšími
šedým chmurám vstříc,
ve tři ráno, v půlce zimy,
nemění se nic.

Takty v třetí sadě,
zadkem v kluzké louži,
neholené bradě
zádušní mši slouží.

Rozbřesk tvrdí čtyři doby,
jen jeho blues šero zdobí,
odlesky se v louži smutku dvanáctkrát smějí.
Jak vysuším podlahu zlitou beznadějí?