, 17. 2. 2010, Povídky
„...zlo má mnoho podob, bratři a sestry, skrývá se, svíjí a přetvařuje, je kluzké a zapáchá, ano, zapáchá, ale zprvu jeho zápach dokáže ošálit lidskou mysl a vonět tak sladce a příjemně, jenže sotva ho přijmete na svoji hruď, začne parazitovat, potměšile vás bude zneužívat a jeho vůně, ta sladká vůně se začne pomalu, ale s děsivým dopadem měnit! Stále bude hustá a nasládlá, jenže nasládlá jako zápach hnijících lidských těl! Těch hříšných, kteří se nechali oklamat před vámi a zřekli se svého dobrého Boha ve jménu poklesků a mamonu, tělesných prožitků a kacířství! Zvolejte Haleluja!, bratři a sestry, třikrát Haleluja! Bohu na nebesích a všemu dobrému, čím nás ve své dobrotivé prozřetelnosti obdařil! Zvolejte Haleluja! a vyhněte se satanovi, padlému andělu, hadu-pokušiteli! Zřekněte se provždy zla v jakékoli jeho podobě! Těch podob je mnoho a ne vždy jsou snadno rozpoznatelné, ale budete-li naslouchat pánu, ukáže vám správnou stezku a pomůže překonat nástrahy temnot. Bděte, lidé v hospodinu, vyvarujte se zla! Modlete se a nebudete chyceni v jeho osidla! Amen, pravím vám, velebte pána našeho, Hospodina vykupitele.“
Není pochyb, že pastor Melasa je řečník, který dokáže strhnout davy. Je tomu už pět dní, co jsem shlédl jeho vystoupení a přesto, že jsem prototyp hříšníka, pohana a heretika, o ktrerém se Melasa tak rád zmiňuje, jeho slova ve mně cosi zanechala. Těch pocitů je příliš mnoho na to, abych je vyjádřil slovy, ale vím, že jako dva ledovce z abstraktního moře pocitu ční dva - vyděšení a znepokojení. Vyděšení z jeho fanatismu a hypnotizovaných pohledů stáda jeho oveček s vymytou hlavou a znepokojení z toho, že jsem měl po chvíli pocit, že jsem také jednou z nich. Najednou jsem si svým ateismem, tou bohaprostou jistotou v dnešním světě vědy, nebyl tolik jistý a hlavou se mi honily obrazy nekonečného pekelného utrpení. Obskurní scény, ve kterých trávím věčnost těmi nejodpornějšími možnými způsoby...děsivé vize plné obřích škorpionů, věčné temnoty, rozřízlých očních bulv s odkapávjícím mokem a dalších odpudivých věcí. Brrr.
Koukám se kolem sebe a zjišťuji, že jsem v celé ulici sám, i ty desítky každou minutu projíždějících aut se někam ztratily. Ve světle pouličních lamp vidím, jak se k zemi snášejí tisíce a tisíce sněhových vloček. Zmítá jimi ostrý vítr a ony nejsou pány svého osudu, stejně jako občas já. Vážně se mi příčí vytahovat ruce z kapes, ale potřebuju si zapálit. Nejen, abych se zahřál, ale hlavně proto, že jsem si po těch desítkách let už zvykl a navíc nejsem zrovna duševně v pořádku. Šťastně potahuju a krmím tím tu obludu v sobě, která mě nejspíš jednou rozežere. Zandavám zapalovač do kapsy a opět se nořím do svých myšlenek.
Nejsem jediný neznaboh dosud nevkročivší na církevní půdu, kterého pastor Melasa do kostela přitáhl. Jsou to sotva tři týdny, co se do našeho městečka na okraji Prahy přistěhoval, ale už ho znají všichni. Dost neobvyklá věc na veškrze apatickou urbanizaci sestávající se sotva s desíti tisíc obyvatel, která jakékoli novinky přechází s pokrčením ramen. Ale v tomto případě šeptanda zapracovala jako nikdy, Melasovo jméno se začalo přelévat městečkem a skloňovalo se na každém rohu. U věřících s obdivem, u ostatních s pobavením nad tím směšným příjmením, které měl. Jenže o Melasovi putovaly takové skazky, že ten smích byl většinou dost nervózní. A nadobro ustal, když jste ho viděli naživo. Jeho konstantně křičící hlas zněl kostelem jako hromobití a nutil krev v žilách, aby tuhla nebo se schovávala někdo hluboko, z jeho dosahu. On nebyl jako mnoho těch směšných televizních kazatelů, kteří očividně trpí nějakým komplexem, on měl neskutečné charisma a když probíhal uličkami mezi lavicemi a jeho dlouhé tmavé vlasy za ním vlály, v očích se mu zračilo šílenství, od úst létely sliny a vy jste měli pocit dokonalého divadla, které v jistých ohledech pokořovalo realitu. Často se zastavoval u jednotlivců, popadl je za ramena a zakřičel na ně : "Věříš?" Konsternovaný dotázaný většinou jen chraptivě souhlasil, ale s tím se pastor nespokojil. "VĚŘÍŠ?" zakřičel ještě silněji a vy jste mu museli odpovědět stejným řevem a to i proto, že jeho otázka byla víc příkazem, než otázkou. Jsem opravdu rád, že se nezastavil u mě, nemyslím si, že bych mu dokázal říct ne.
Sakra, škubnul jsem sebou a zahodil nedopalek cigarety. Proces kremace proběhl aniž bych ho pořádně zaznamenal a pozůstatek té milé trubičky mi spálil prst. Honem jsem ho vrazil do sněhu a když jsem ho vytáhl, spatřil jsem na něm červenou podlitinku. Vidíte, pane Melaso, vaše trestání hříšníků se nemíjí účinkem. Začínal jsem mít čím dál tím větší pocit, že ten chlap mi něco vsugeroval. Určitě nebude trvat dlouho a přemluví celý svůj sbor ke kruciátě proti nevěřícím.
Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem zjistil, že jsem jednu ulici od kostela. Něco mě vedlo, ale Bůh rozhodně ne. No co, projdu kolem, nic to neznamená, podvědomí si jen brnká na moje nervy. Zašel jsem za roh a uviděl přesně to, co jsem čekal, že uvidím. Budova kostela se monumentálně tyčila k nebi, byla osvětlená několika reflektory a kolem nebylo ani živáčka. Ještě aby, v středu kolem půlnoci, to se tu prochází jenom jeden blázen, který navíc musí zítra na osmou do práce. Na osmou! zakřičel jsem na sebe v duchu a trošku jsem si vynadal. Chtěl jsem se otočit a vydat se zpět, ale vítr ke mně donesl slabý sten. Zaostřil jsem na místo, odkud přicházel a zdálo se mi, že tam je temnota o něco temnější než v okolí. Nejistým krokem jsem se tím směrem vydal a pohled, co se mi naskytl, mě zmrazil mnohonásobně účinněji než to sibiřské počasí, co panovalo. Na zemi tam ležel rozvalený on, Melasa.
Sníh kolem jeho těla byl zbarvený do temně rudého odstínu. Samotný Melasa vypadal, že má zlámané snad všechny kosti. Obličej měl tak opuchlý, že jeho rysy nabývaly bizarních zvětšenin. Prameny dlouhých vlasů měl slepené krví.
„Pomoc,“ zachrčel skoro neslyšitelně, „pomoc...zmlátili mě...“
Byl jsem naprosto neschopný pohybu. To byl úplně jiný člověk, ne ten řvoucí a nepříčetný fanatik, ale stvoření na pokraji života a smrti, zoufalé, prosící, škemrající. Jaká to ironie, zbrojil proti zlu a ono ho rázem dostihlo.
„Já-já-já,“ rozkoktal jsem se, „já zavolám nějakou pomoc, nemám u sebe telefon, vydržte...“
Rozkašlal se. „Musím, musím ..říct ti...něco. Pojď blíž ke mně...honem.“
Poslechl jsem ho, i když jsem netušil proč to dělám, byl očividně v šoku. Jak jsem se blížil k jeho obličeji, cítil jsem intenzivní kovový pach krve a jakousi neurčitou zatuchlost, ze které se mi dělalo mdlo. Ta vycházela z jeho úst. Proboha, musel mít nějaká vnitřní zranění, ten puch byl odporný.
„Blíž.“ zachrčel.
Naklonil jsem se tak, že jsem se uchem skoro dotýkal jeho rtů a on začal šeptat. „Me-la-sa. Me-las-a. M-m-ela-mela-sa. Sa-sa-le-me-sa-me-la-sam-me-la-sa.“
Odtáhl jsem se od něj. „Pro někoho dojdu, nevíte, co říkáte.“ řekl jsem vyděšeně.
„Ne!“ vykulil šíleně oči a dál se snažil bez větších úspěchů opakovat své jméno. Chtěl jsem se rozběhnout k nejbližšímu domu, ale najednou jedna slabika z jeho úst zazněla jako dopad kladiva na kovadlinu. Ztuhl jsem. Podíval jsem se na něj a moje vnitřnosti zachvátil nevýslovný děs. Oči měl úplně bílé a klepal se, jako kdyby podstupoval epileptický záchvat.
„ME-SE-LA-SAM-ELA-ME-SE-SAM!“ řval a chytil mě za zápěstí. Jeho nehty se mi nečekanou silou zaryly do kůže, až se objevily kapičky krve. „SAM-SAM-LE-SA-MEL!“ pokračoval a s jeho hlasem se začalo dít cosi zvláštního. Zněl tak nějak...polyfonně. Zdálo se mi, že kolem sebe vidím poletovat jednotlivá písmena té jeho šílené promluvy, zhmotňovaly se všude a přeskupovaly se, až splynuly v jedno slovo.
SAMAEL.
Začal jsem se dusit. Nějaká neviditelná síla mi sevřela hrdlo a odtrhla mě od veškerého vzduchu. Začínal jsem vidět hvězdičky. Pak mě obklopil zestonásobený zápach hniloby, který jsem předtím cítil a poslední, co jsem viděl, byla obrovská, lidskými slovy nedefinovatelná postava hemžící si červy. A škorpióny.
SAMAEL.
Těsně předtím, než mi explodoval mozek vystavený nevstřebatelné hrůze, prolétly mi hlavou dvě poslední myšlenky.
Tak přece jenom měl pravdu.
Zlo má opravdu mnoho podob.