Sedím u omšelého stolu. Vedle mě další tři. Je nás plná místnost. Životní ztroskotanci, ztracené duše. Hltáme řídkou, ale teplou polévku a zajídáme ji kusem chleba. Faleš společnosti. Čekají, až zhebnem. Jen to, že by to bylo vskutku nemravné, jim brání, aby nás nerozstříleli těžkými kulomety. V místnosti nejsou cítit žádné myšlenky, jen dusno a pach nemytých těl. A alkoholové výpary. Všichni vypadají velmi staře, ale fyzicky staří zde nejsou. Ty už jsou dávno mrtví. Jen duševní sešlost, ano, ta tady dosahuje opravdu vysokého věku. Dojedl jsem. Venku si zapaluju poměrně velkej a zachovalej zbytek Sparty. Sedám si na lavičku. Tvář nastavuji hřejivému slunci. V žaludku mě hřeje polévka, hluboko v plicích je kouř z cigarety. Skoro ráj. Najednou se všude ozve ohlušující rachot. Něco do mě několikrát uhodilo. Jsem sražen z lavičky. Záblesky jasného světla. Hořko, prosvítající šero, které se mění v tmu. Tma. Nic.
____
"Podejte mi, kurva, další pás!" křičí přeskakujícím hlasem obtloustlý, brunátný chlap sedící za těžkým kulometem, jehož hlaveň je rozžhavená do běla.