Prstíky času
se dotýkají
mého nestabilního
já...
a čekají
až řekneš
že to všechno
možná mělo
nějaký hlubší smysl
a že jsme se vlastně
neviděli naposled
...
Kdo teď vlastně hádá?
Já a nebo ty?
Má vůbec cenu
jít osudu v útrety?
a má vůbec ještě
smysl doufat?