Ač radosti pln jsi přiběhl ke mně
topil mne v polibku
dusil mne slovy lásky
já, nevděčné štěně
musím ti něco říct.

Tohle nestačí.
Nechci jen prázdná slova,
ač dotyky a hudbou svého štěstí
je doprovázíš.

Já jinou hudbu znám.
Sotva se probudím, už jí slýchám.
Celý den mne pronásleduje
ulicemi, zdmi a lidmi.
Je v jejich pohledech, gestech.
Je všudypřítomná.

Hudba výsměchu.
Ta, kterou jsi mne obdařil.
Dar vskutku mocný, bolestivý.
Jak dar od milence by býti měl.
A já si říkám, kéž bys zapomněl
svou dívku na úkor té druhé.

Devátou notu ve stupnici
tu falešnou a zlou
tu hraješ na mne
a já, nástroj tvé opovážlivosti
jen stojím bez dechu a vrávorám.

A chci ti říct, že to nestačí.

Ne dnes, a ani zítra.
Však včera večer v její posteli
přísahala bych ti na svou hrdost
ač moc jsi mi jí nenechal
že jsi pro mne vším.

A ráno se má přísaha zdá být tak hloupá.
Chci ti jen říct, že odcházím.
Však na vyléčení srdce
to bohužel
nestačí.