Jsem tělo tvého těla. Řekni, kde končíš a kde já začínám? Má duše je pustá a vyprahlá jako bitevní pláň a ty v ní budeš navždy tančit. Jsem stín sebe sama. Stín, co bloudí po spáleništích a živí se mršinami. Avšak smutek jednou pomine i bolest se ztratí, tak jako slzy v dešti, který z tichého bojiště smývá pachuť krve. Pak studený vítr v prázdných očích lebky vyloudí kvílivý zvuk poslední agonie a jen on bude navždy připomínat pomíjivost všeho. Mě zanechá osamoceného stát opodál, jako udivené dítě s ústy plnými popela, za zdí elementárního šílenství. Cožpak nevidíš, jak skrze mé oči prosakuje, jak skrze sarkofág těla čpí? - Na spáleništi mé duše - elementární šílenství. Jsem tělo tvého těla. Řekni, kde končíš a kde já začínám.