Jmenuji se A. Můj život je, abych tak řekl, standartní. Standartní práce - ne nudná, ne zajímavá, standartní přátelé - ne nudní, ne zajímaví a standartní ženy v mém živote - ne nudné, ani ne zajímavé.
Jednou jsem jel od svého přítele Petra. Byl to zvláštní večer - přímo přede mnou se Petr rozešel se svou dlouholetou přítelkyní. Byla to jediná žena, která s ním vydržela více než měsíc v kuse a on s ní taky. Pak jsme zašli do nonstopu, koupili dvě láhve vodky a vypili je - teda - hlavně on. Donesl jsem ho domu, uložil do postele a šel. Stejně zítra budou zase spolu. Ale na štítě jejich vztahu přibude další šrám. Ještě párkrát to tak udělají, ale nakonec si na sebe zvyknou a budou to brát jako samozřejmost. Pak se vezmou. Budou si myslet, ze se tím k sobě připoutali pevněji. Pravda, ale tím víc se budou chtít od sebe odtrhnout. A tím bude jejich vztah agresivnější a horší. Nakonec spolu budou jenom proto, aby si dělali naschvály - nechtěl bych být jejich dítě. I když, co vlastně vím o svých rodičích?
Na konečné mě vzbudil řidič - ať se prý jdu vyspat do svých popelnic. Vyklopýtal jsem a když jsem nastavil správný směr vydal jsem se ztemnělou ulicí ke svému špinavému paneláku. Pouliční svítilny blikaly v nepravidelném rytmu, takže jsem měl mžitky před očima a zdálo se mi, že jsem opilejší, než doopravdy jsem. Všechny okna jsou temná, slepá,chvílemi se sleduju shora, chvílemi zezadu, jak tak pajdám skrze odpadky sídlištěm, když se najednou shůry snese božské světlo a zalije celou ulici. Vzhlednu a spatřím okno. Otevřené osvětlené okno. Čekal jsem jenom, až se zjeví archanděl Gabriel a pozve mě dovnitř. Pak se v něm pohla záclona. Trochu jsem si promnul tváře. V tu chvíli jsem propadl melancholii - obyčejné okno, za kterým se nějaký alkoholik vzbudil, aby si dal půlnoční pivo, buřt a cigaretu. Se zájmem čekám, co se mi zjeví. Třeba bude ještě opilý a bude se motat, třeba upadne - vyplatí se počkat si. Ale dostal jsem facku. Já, který si o sobě myslel, že je vyrovnaný nepřemožitelný, nenapadnutelný, neochvějný jsem se zakymácel a upadl na zem. Z okna se vynořila nádherná ženská hlava zakončená dlouhou tmavou hřívou. Ten výraz v očích. Ta vášeň. Ten pohled, kterým žádostivě obhlédla okolí a to zklamané odvrácení se od toho lidského bahna zpět do království svého pokoje. Porazil mě na hlavu a netrvalo to ani vteřinu. Pak se zanořila zpět za poloprůhlednou překážku. Sedl jsem si na lavičku a začal pozorovat to okno, tu bránu do nebes. Na zácloně se rýsoval její stín. Teď si sedla ke stěně a začala se odličovat, viděl jsem její pečlivé tahy rukou po jejím obličeji, jak pečlivě si urovnává věci na nočním stolku. Pak odešla. Zůstal jsem osamocen se zářícím oknem. Tak blízko a přece tak daleko. Vábilo mě k sobě, lákalo mě. Nebo se mi spíš vysmívalo z titulu své nedosažitelnosti. Svět se ke mne obrátil zády a nechal mě samotného s cynickým oknem. Čekal jsem tedy. Objevila se. Radostí jsem se až zapotil, ač mě jinak ranní mrazík zalezl až pod kabát. Najednou, jako omluvu za své okno se dívka začala svlékat. Viděl jsem na zácloně obrys jejího útlého, krásného těla. Každá její křivka, každý pohyb se mi promítl na záclonu bez jakéhokoliv zkreslení či zošklivení realitou. Vychutnával jsem si ty nekonečné chvíle štěstí a krásy.
Najednou světlo zhaslo. Všude ticho a celý svět čekal na mne. Ještě jsem se třásl pod návalem toho milosrdenství, kterého se mi dostalo. Já, světaznalec, pokořen tajuplností obyčejného, romantikou špinavého paneláku nedosažitelnosti nízkého jsem najednou přestal myslet na sebevraždu a ukončenost životního poznání. Jako blesk mnou projelo rozhodnutí. Jako šílený jsem vyrazil kupředu. Hnán touhou po poznání jsem běžel, co mi nohy stačily a plíce dovolovaly. Doběhl jsem těsně před zavíračkou.
"Láhev šampaňského!"
"Tak pozdě v noci? Mladíku, vy nemáte rozum."
"LÁHEV ŠAMPAŇSKÉHO!!!"
"Dobře, dobře, vždyť nemusí být hned tak zle..."
Zaplatil jsem a letěl jsem zpátky. Pamatoval jsem si přesnou polohu bytu v té kostce plné živých mrtvol. Vyletěl jsem do sedmého patra, zapomínaje na výtah a zvonil jsem u dveří bez jmenovky.
Crrrrrrrrrrr. Nikdo neotvírá. Crrrrrrr crrrrrr. Že bych se spletl? Crrrrrr crrrrr crrrrrr. Akorát ji vzbudím a naštvu, v lepším případě mi vynadá do úchylů, v horším na mě zavolá policii.
Crrr-
stojí ve dveřích. Krásné dlouhé vlasy rozpuštěné podél těla, noční košili zezadu prosvětluje světlo z předsíně - ty tvary! Mírně rozcuchané vlasy ji tvoří kolem těla světelnou aureolu. Mám nutkání pokleknout a žádat ji o odpuštění.
"Co se děje?"
"Nic."
"Jak nic? Tak proč mě budíte?"
"Víte, já jsem sem přišel... já jsem vás viděl... teda, ne vás, ale váš stín... teďka asi před půl hodinou. (podezíravý pohled naznačující rychle zabouchnuti dveří a volání policajtů) Ne, prosím, nechci vám ublížit. Chtěl jsem vám jenom poděkovat."
"Cože?"
"No... jako za to, ze žijete..."
"Jste opilý."
"Přiznávám svou vinu, ale přesto bych byl rad, kdybyste ode mně přijala tento dar, jakožto odměnu za jednu zachráněnou duši."
Nedůvěřivě vzala láhev z mých rukou. Ta elegance, ty rty... "Vy jste blázen."
"Díky vám už ne. Jsem vám vděčný, za to všechno, co jste pro mne udělala."
"Co jsem pro vás udělala?"
"Dala jste mi silu, poznání. Od života totiž nelze nic žádat, musí se chodit tam, kde to život nabízí. Ve vás jsem objevil, že krása se musí hledat. Dala jste mi chuť, energii, odvahu k novému hledání. Jsem vám vděčný."
"Hmmmm, tak dík."
Zavřela dveře. Chvíli jsem tam stál omráčen, mžoural do tmy a snažil se přizpůsobit zrak nastalé tmě.
Pak jsem pomalu klopýtal dolů ze schodu.
Zpátky v realitě. Špinavé sídliště, vítr si pohrává se špinavými igelitovými sáčky (naše děti z nás nebudou mít radost - já bych to taky nechtěl uklízet). Brodím se odpadky ke svoji osobní králíkárně, kterou mi přidělil úřední šiml na okrese. Hledat krasu. Ale kde? Štesti je jenom náhoda. Musíte mít určitě dispozice, aby si vás našlo. Stereotypy štěstí a krásu odpuzují. Z úvah mě vytrhl zvuk otevírajícího se okna vysoko za mnou. "Halo, pane..."