Když jste náhodou jako já přes víkend ve Frankfurtu nad Mohanem, nikoho tam neznáte, ale máte k dispozici auto, je jednou z možností jak strávit příjemný den vydat se na Loreley.
Pro ty z vás, kteří nevíte, kdo nebo co to je Loreley: Je to skála v údolí Rýna. Není to však jen tak ledajaká skála. Váže se k ní legenda, že je v ní zakleta víla, která ještě v časech relativně nedávných topila lodníky plavící se po Rýnu. Něco jako naše již neexistující svatojánské proudy. Nejznámější a nejpopulárnější zpracování této legendy pochází z počátku 19. století od romantického básníka Heinricha Heineho.
Z Frankfurtu se na Loreley můžete dostat v zásadě dvěma způsoby. Buď vyrazíte na severozápad po dálnici A3 směrem na Koblenz, kde na vás čekají malebné vršky pohoří Taunus, nebo se vydáte na západ na Wiesbaden a Rüdesheim a pokračujete přímo údolím Rýna. Přibližně toutéž cestou můžete jet, pokud se rozhodnete pro vlak.
Vybral jsem si první možnost s tím, že zpátky pojedu přes Wiesbaden.
Bylo krásné květnové sobotní dopoledne. Oblohu sice zakrývalo pár mraků, jinak ale bylo příjemně.
Vzhledem k absenci jakýchkoliv nákupních příležitosti v širokém okolí bylo na dálnici relativně prázdno. Abych se nenudil, hrál jsem si na babu s jednou hezkou Němkou (Pojem, který nepochopí nikdo, kdo nežil delší dobu v Německu. Má se to asi takhle: Když přijedete do Německa, čeká na vás estetický šok. Ne snad že by tam neměli hezké holky vůbec, jen je jich tak málo, jako by se jednalo spíš o pověstnou výjimku z pravidla. Navíc výjimku, která má často neněmecký původ. Pokud ale zůstanete dostatečně dlouho - hranice je někde mezi dvěma až třemi týdny - nakonec vám jako nebohým Němcům nezbyde, než si zvyknout. Odtud pojem hezká Němka. Pokaždé, když jsem se dostal do stavu, že se mi začaly líbit Němky, věděl jsem, že je nejvyšší čas jet domů. Jedním z následků pak bylo i to, že po příjezdu do Prahy se mi na ulici líbila snad každá. Navíc jsem měl docela problémy, aby to na mě nebylo vidět.)
Krajina byla úchvatná. Představte si o něco vyšší Brdy na ploše asi tak stokrát padesát kilometrů. Kdyby to nebylo tak daleko, stálo by určitě za to procourat to tam skrz naskrz. Němci bohužel na pěší turistiku moc nejsou, a tak se běžně nedají sehnat ani turistické mapy. Zato staumeldungů je všude habaděj.
Jeden kolega říkával, že dělat stau snad musí být v Německu něco jako povinná služba. Nevím. Možná to souvisí i s tím, že nejoblíbenějším sportovcem býval řidič formule 1, Michael Schumacher. Jinak, rekord, aspoň v tom, co jsem stihl zaznamenat přímo ze zpráv, pochází z předvánočního stěhování roku 2001, kdy mezi Norimberkem a Berlínem stálo 125 km aut. Dalším v tomto ohledu velmi úspěšným místem je severní výpadovka z Mnichova, kde hlásí 25-40 km snad každý druhý pátek a neděli.
Jakmile ale sjedete z hlavních cest, necháte všechny dopravní problémy za sebou a můžete se plně věnovat krásám přírody a pitoreskních (nevím, kde jsem tohle slovo vyhrabal, ale na popis toho, co můžete vidět v hesenských vesničkách, se hodí naprosto dokonale) domečků.
Porýní je vůbec zvláštní. Jako by jeho vínem a pohodou prodchnutá atmosféra vůbec k Německu nepatřila myslím hlavně k tomu předobrazu Německa plného řvounů se zdviženou pravicí, který v nás vydatně pěstoval bolševik.
Možná je to tím vínem, možná majestátností samotného Rýna, ale umím si představit, že tady by se člověk mohl usadit.
Ještě k Rýnu - Zlato Rýna, Nibelungové a všechny tyhle věci se děly ještě kus na jih, v okolí Wormsu. Přesto bylo setkání s Rýnem jedním z mých nejhezčích zážitků z Německa. Vlastně už to bylo třetí setkání se stejnou řekou; poprvé ve švýcarském Schaffhausenu, kde je největší - aspoň pokud jde o průtok - evropský vodopád Rheinfall, podruhé, když jsme o Dušičkách roku 2000 přejížděli přes Rýn kousek od Štrasburku a teď tedy potřetí. Skoro se zdá, že bych si měl najít čas ještě na ten holandský konec. Uvidíme.
Jinak, budete-li mít příležitost, nenechte si ujít Rýn v městě Mainz (Mohuč), tedy soutok Rýna s Mohanem. Pro člověka, který se rád toulával starou Prahou, má tohle řekou na dvě části rozdělené město zvláštní příchuť.
Ale zpátky k Loreley. Najít cestu není až zas takový problém. Veden šťastnou hvězdou jsem si pro návštěvu vybral jeden z posledních víkendů před sezónou a zaparkoval kousek stranou.
Pokud čekáte něco pompézního, budete asi zklamáni. Na skále samotné, kam mimochodem vede asi tři kilometry dlouhá slepá ulice, není celkem nic zvláštního - parkoviště, stánky s příšerně předraženými suvenýry a zmrzlinou, pár vyhlídkových míst a asi šedesát centimetrů vysoká soška víly - dar jednoho francouzského sochaře, okouzleného legendou. Kousek stranou pak stojí turistické centrum s nějakou přírodovědeckou expozicí a amfiteátr, kde se přes léto pořádají nejrůznější open-air akce.
Pokud máte sportovního ducha, můžete sejít podél skály po polorozpadlém schodišti dolů k řece a pak se vydat po jakémsi pevninském výběžku asi sedm set metrů po proudu řeky, kde je na soklu ztvárněna víla podruhé co by, jak uvádí Lonely Planet, a buxom beauty - tedy baculatá, nebo spíš prsatá krasavice. Jestli jste někdy viděli fotky z Loreley, předpokládám, že na nich byla právě tahle socha.
Když jsem konečně dorazil až k soše, našel jsem u ní jen dvojici mladíků. Jeden z nich se na ni drápal a druhý se ho snažil vyfotit. Myslím, že z té fotky ale moc nebylo - představte si asi pět metrů vysoký a poměrně příkrý násep, na kterém stojí skoro dvoumetrový sokl, na kterém byla umístěna socha a dočasně i zmíněný Junge. Jinými slovy, slušnou fotku mohl člověk udělat jen z paluby kolem proplouvající lodi. Navíc mi přišlo poněkud neuctivé vůči soše takhle po ní lézt.
Poté, co mladíci odešli, sešel jsem dolů z náspu až k samotné řece. Voda příjemně chladila. Břeh byl pokryt spoustou malých placatých kamínků a drobných říčních mušliček. Chvíli jsem odolával pokušení, ale nakonec jsem pár kamínků sebral a zkusil, kolik se mi povede žabek. Povedlo se mi jich tak pět-šest.
Mezitím od parkoviště začali přicházet další turisté, tak jsem si sbalil svých pět švestek, rozloučil se s vílou a vyrazil dál.
Mým cílem byla přilehlá vesnice St. Goarshausen, nad kterou se tyčil hrad. Jak jsem se později dočetl, hrad se jmenuje Burg Katz, a jelikož je v majetku nějakých Japonců, není otevřený pro veřejnost. Na druhé straně řeky jsou zbytky z kdysi majestátného hradu Burg Rheinfels a kousek dál po proudu je Burg Maus se sokolnickou produkcí.
Jak už jsem řekl, Německo není zemí pěší turistiky. Proto jediným spojením mezi koncem výběžku se sochou, kde se nalézá i malé parkoviště, a vesnicí je poměrně frekventovaná Bundesstraße B42. Projíždějící řidiči na mě sice shlíželi jako na nepřítele, když jsem si to bezostyšně štrádoval v odstavném pruhu, někteří mi ale přeci jen zamávali na pozdrav; snad kvůli mému batůžku na zádech. Mnohem větším trnem v oku jim byla skupinka motorkářů s černými náckovskými blembáky na hlavách, která kolem profičela naprosto ignorujíce rychlostní omezení.
St. Goarshausen je takové klasické průjezdní sídlo. Kromě hradu vévodí domům volně seskupeným kolem dvou hlavních silnic prastará hláska, v jejímž sklepení je nějaké muzeum či co. Poutač na návsi zval kromě návštěvy cukrárny ještě na Weinpröbung, ochutnávku loňské sklizně. Moc ale na víno nejsem, tak jsem pokračoval dál směrem k, jak jsem tehdy ještě nevěděl, veřejnosti nepřístupnému hradu Katz.
Z vršku nad hradem je pár vyhlídek na řeku a na hradiště na protějším břehu. Navíc jsou trochu stranou, takže tu nepotkáte téměř nikoho.
Víc už toho v okolí skály k vidění bohužel nebylo, tak jsem se pomalu vydal zpátky. Z jízdy podél Rýna si pamatuji řadu přívozů, které při absenci mostů představují jediný, ale zřejmě plně postačující způsob, jak se dostat z jednoho břehu řeky na druhý, a potom kostel, umístěný na ostrově uprostřed řeky. Možná takový předchůdce dnešních Autobahnkirche.
Rýnu jsem definitivně dal sbohem v Rüdesheimu, kde se člověk po prokodrcání přelidněným a auty totálně zasekaným centrem (a to ještě sezóna ani nezačala!) dostane na dálnici na Wiesbaden a Frankfurt. Inu, civilizace.
Do Frankfurtu jsem se pohodlnou jízdou dostal kolem čtvrté odpoledne, právě včas, abych ještě stihl vyrazit do nějaké restaurace na pozdní oběd, kde jsem v klidu mohl rozjímat nad právě nabytými zážitky.