Smrtelná nehoda
"Prosím? Nehoda? Kde? Hned tam budu," odpověděl do sluchátka rozespalý policista. Pro něho je to další případ, který se stal.
Nějaký mladý chlapec se srazil na motorce s protijedoucím vozidlem. To už je desátý případ za poslední půlrok. Vždyť je to hrozné, nevím čí to byla vina, ale většinou je to nepozorností a málem praxe. Ten úsek je pro nehody jak dělaný... Vybral jsem si perfektní zaměstnání, opravdu.
Než přijel na nešťastné místo policista, vytvořil se u bezvládného těla shluk lidí bědující a zároveň litující chlapce. Proč nejel pomalu? Proč vyjížděl do druhého pásu silnice? Proč neměl helmu? Pomůžou tyhle otázky polomrtvému tělu znovu ožít?
Nevím, co si myslel kluk stejného stáří jako on, jestliže vůbec byl při smyslech. Stál nad ním a plakal, byl to jeho nejlepší kamarád. Jak se s tím vyrovnám? Najdu nějakého kamaráda, který bude jako on? Skvělý posluchač a ten, který mi uměl pomoci v každé situaci jako nikdo jiný, za žádnou botu mě neodsuzoval. Byl mým kamarádem s velkým K.
Mezitím se dav lidí rozprchl. Kdo mohl, šel tuto novinu rozeslat dál. Proč ne, vždyť se jich to netýká..
V té chvíli přijíždí poslední naděje - záchranná služba. Ta si může na silnici jet stodvacítkou bez ohledů na to, jak je tento úsek nebezpečný. Proč? Oni vědí,že ze zatáčky se nikdo nevyřítí, mají signalizaci, která chlapci scházela pro to, aby si život zachránil. Pro lékaře je to taky práce, ale myslím si, že každý doktor jde k pacientovi na 100 % zachránit. Což dokazuje i mladý, sotva vystudovaný lékař. Vyskočil z vozu, a už se okolo ptá: "Jaký má puls? Dali jste ho do protišokové polohy? Je tu nějaký lékař?" Při posledních otázkách už málem křičel, možná nervozitou nebo bezmocností.
"Vždyť je mladší než já!" pomyslel si. "To není možný, je vůbec práce doktora stvořená pro mě? Nemůžu mít nervy koukat se na mrtvého hocha, kterému už těžko pomůžu," řekl si pro sebe sklesle. "Dokud je šance, naděje a malé procento na úspěšnost, musím to zvládnout!" ozvalo se mu v podvědomí. Pro něho to mělo sílu motivace, začal s masáží srdce..
"Kdybych vyčkal doma o minutu déle, nemuseli jsme se srazit!" hořce křičí pán středního věku, který pravděpodobně řídil drahé auto, které po srážce tak nevypadalo. "Kruci, kdo mi to zničil moje auto? Když to neumí jezdit, ať nejezdí.. Bude to stát pěkný majlant, to auto je americké výroby, neseženu náhradní díly, a jestli ano, budou předražené. To je pěkná republika, když tu mohou jezdit malý děti, kterým říká slovo řidičák něco jako ruština ve škole v současnosti. Budu žalovat všechny, tohle je skandál!" vykřikuje pán bez uzardění, že je pro něj důležitější auto cizí značky než jediný lidský život...
"Jel jsem za svojí slečnou, měla narozeniny. Koupil jsem jí nádhernou květinu, aby byla šťastná. Snažil jsem se jet co nejrychleji, těšil jsem se na chvilku být spolu. Tuhle trasu jsem měl vyježděnou, takže jsem se vůbec nebál. Proč, znám to tu jak své boty. Tuhle zatáčku si vždy nadjedu, protože je to rychlejší a lepší se točí... Teda vždy, jenže dnes není normálně, oslepilo mě auto. Nemůžu zastavit. Reflektory jsou blíž a blíž. Najednou velká rána. Ticho. Nesnesitelné ticho, jako by nic neexistovalo. Žádný zpěv ptáků nebo šumění stromů. NIC!
Nejdříve je mi krásně, nic necítím. Možná jen ta noha je divně zkroucená. A té krve okolo mě!
Potom usínám. Padám do osvobozujícího spánku, bezvědomí. Zdá se mi sen. Jdu po louce, kde rostou nádherné kopretiny, jdu dál. Tu krajinu neznám, ale nebojím se tu. Za stromem je nějaká lidská postava. Teda, možná není lidská, je jemná, krásná. Nutí mě to jít dál. Nekoukám se nalevo ani napravo, jdu za neskutečnou vílou. A pak? Další NIC, možná to byla cesta do nebe..."
I když se doktor snaží, po chvíli, když už jsou v sanitce a převážejí ho, musí vyslovit to, co ho zákeřně zasáhlo: "Je konec, je mi to líto." Jediná věta a znamená tak mnoho.
Policista se v této chvíli dohaduje s velmi zámožným pánem, který je sice boháč, ale necitlivý, chce pořád svoje peníze.
Kamarád stojí pořád na tom místě, je vůči světu apatický a vzpomíná na chvilky, kdy mu bylo nejlépe.
Kytice růží pohozená na krajnici, zvadlá a celá politá krví; už nikdy se nedostane k tomu, kdo ji měl obdržet.
A co dělá dívka? Stojí u okna a vyhlíží svého chlapce, šťastná, že má narozeniny a že ji má někdo rád... Ještě nic neví...
Možná se vám zdá, že je to jak ze seriálu Pohotovost. Ne, není, je to realita, dost krutá. Nikdo se nad tím nezamyslí, dokud smrt blízké okolí nezasáhne.
Právě proto jsem napsala toto, aby bylo lépe poznat, že ne každý si to uvědomuje. Někdo to musí brát jako práci, se smrtí se střetává denně, někdo jako velice osobní věc, kdy neví, jak dál, a někdo to vůbec nevnímá.
Chápu, že při pohledu na Televizní noviny, kde zemře od desítek po stovky lidí denně, nemůže být vždy citovost, ale hlavní je, když si člověk uvědomí, že tu není na věčnost.