Neumím psát, ty, verše milostné,
ani netoužím kavalírem být.
Stačí mi děvky tvary skvostné
a víno. Touha do němoty se zpít!

Klín ženy je mi milejší
než teplo rodinného krbu.
Zvykl jsem si na nesnáze tamější,
že v rozkroku mém se drbu.

Raději děvce, svěřit se chci
u ní je totiž jistota pravdivá,
sdělí tajemství dalšímu milenci
ne jak přítel, co do očí se dívá.

V láhvi vína a v rozkoši ženy.
Nalezl jsem cíl cesty své,
nač dvořit se, pro potěšení hyeny?
Když už slyším vlastní entrée.

Na rukou černý křížek bez růžence
hledám oběť s duší po funusu.
V rouše beránčím, slovem světce
touhou ukojit chuť, po víně a hnusu.

Zemřít opravdu netoužím,
ale po životě taky neprahnu.
Až se jednou usouložím
nechám plnou láhev vína na prahu.

Ať jiní, pak po mě pozvednou
prokletou touhu, touhu žít
co zužovala náš svět, nejednou.

Rada pro tebe, ne však mé pokání.
Pij plnými doušky, dokud můžeš pít
dno zdá se být daleko, ale je to jen zdání.

A teď proklej mě, chceš-li
však pamatuj má slova:
Smrt je panoptikum života!