Láska, tak žalostná, jiná než naše srdce, tak jedinečná, přitom pláče tiše, když srdce tvrdá chodí kolem ní a žádné kry ledové prolomené, jen s kamením smíšené, smutně zírajíc na nás a nechápavě odvracejíc zrak, když slovo jako skála sršíme kolem sebe a obklopujíc se silnými řetězy a zároveň sklem křehkým si nevšímáme ničeho jen vzhlížejíce sami k sobě. Stárneme, jsme sami, přemýšlíme a jen tehdy si uvědomíme, o co jsme přišli. A tehdy ji voláme k sobě, pátráme po ní, ale již vítr po našem boku ji už od nás odvál. Najednou pod mrtvým stromem, spadaným listí, na studeným betonu, silným deštěm a pod promoklým pláštěm, skrýváme se a umíráme sami s bolestí a prázdnotou v temnotě.