, 3. 12. 2002, Povídky
Vzbudil jsem se do stavu beztíže. Plul jsem ve tmě. Včera to nebylo o moc lepší. Naštěstí venku neblikají baterky, i když střeva mám probodaný lechtivým mrazením jako v předvečer pitky.
U stolu s rasitou, kterej by všechny cikány nahnal do plynu. Kejvám mu na to a představuju si ho, jak se dusí. Plive bílou pěnu do prostoru, klesá na kolena a koulí očima jako kámoš Bohdan, když si střelí pořádnou řachu koksu. "Kurva, to je nátěr! Nohy mě nesou, samy kam chtějí! Jupíí, do pouště na mezkal!"
"Nemám rád psychadelika!" povídám mu na to.
"Tak vojeď támhletu buchtu. Dívá se na tebe celej večer! Di bulíku, neboj se! Jako jeden můj známej, omrdal holku v autobuse - to byla jízda - vystoupila plná semena - jako zalitá kytka. Vojeď ji, dělej!"
"Vojeď ji, dělej!" řek i ten rasista u stolu plnýho prázdnejch půllitrů. Bez koksu, s rasistou a zápachem piva kroutil jsem se na židli jak hladovej had a díval se na ni. Měla na sobě triko s obrovskou pusou, olizující si horní ret. U vchodu se začalo něco dít. Dva výkřiky, pár dutejch ran.
"Dělej, sou tu poldové!" Barman mě stáhnul pod bar a řek, že dneska nemusím platit. Pak na mě spadla tma, těžká jako Barmanův jednookej pohled.
"To dělaj pořád. Zhasnou a blikaj ti do ksichtu baterkama - minulej tejden - oběsil se tu na záchodě jeden na kravatě - asi špatnej burzovní odhad - nebyl to štamgast. Byla to docela slušná dekorace. Lidi ho tam nechali cukat nohama. Dívali se na něj, když chcali. Vydržel dost dlouho a pak přišli chlupatý, zhasli a svítili baterkama. Nechal sem se na takovýhle zátahy pojistit, protože pokaždý mi lidi utíkali bez placení - už je mi to jedno - jenom toho parchanta, co s tebou seděl u stolu, zkásnu - fašoun zasranej - moje bába byla černá - byla kočovnice - jezdila s cirkusem - cirkus - počkej, jak se jenom, prostě cirkus."
Najednou mnou prošla stopa nepochopitelnýho štěstí. Byla hluboká, až mě píchlo u srdce. Objal jsem barmana a hodil na pult minci.
Legrácky, řek by Bohdan, na to tě užije. V nitru ale dokonale chcípnul pes. Jako jednou na chatě - já nikam nechci, zůstanu tady - bobřík mlčení místo pořádnýho živýho bobra.
"Občanský průkaz!" Baterka mi blikala do obličeje a barman se krčil s kvérem za zádama pod dřezem, z něhož kapala rezavá voda. Nerez baterie sou tu potřeba! Občanský průkaz! Nerez baterie sou tu potřeba! Trubky, kohoutky! Bolest v zátylku a další blikající světlo prošlo kůží až na dno.
Nestřílej, proboha, nestřílej!
Světlo vstoupilo do místnosti snad agresivněji než policie. Těch pár lidí, co neuteklo, mžouralo očima a snažilo se poslepu nahmatat sklenice či cigarety.
"Úchyle!" ječela holka s pusou na triku, když barman místo šrajtofle nahmatal její kozu.
"Úúúúchyle!" zajódloval barman a chytnul tu holku za druhý prso. "Teču, teču, teču!"
"Jednou sem chytil cikána, jak mi prohrabává bundu. Bylo nás asi pět - i když bych na něj stačil sám. Ale co bych se měl špinit! Použili sme židle a půllitry. Pak se vrátil s poldama. Omluvili sme se a nakonec zařídili, aby se ten vargoš už nikdy nemoh vrátit po svejch."
Jupíí, řek by Bohdan, kterej se objevil ve dveřích v těsnejch černejch kalhotech a svítivým triku. Svítilo jako nemocniční světlo - povadlá záře, nahánějící svrbění v břiše.
"Čhau!" zazpíval. "Čhau!" Byla v tom droga, na to jsem vzal jed, kterej jsem taky za chvíli spolknul.
Na záchodě pod oknem visela uřízlá kravata. Pod ní byla zeď poškrábaná od nehtů umírajícího.
Měl jsem radost, že žiju.
"Jupíí!"
Něco o příběhu nočních slin: Díváš se na slinu a vzpomínáš na dětství. V puse se ti automaticky vybaví vůně, kterou si měl jako dítě nejradši. Pozoroval jsem plivanec na špinavý dlažbě baru a převaloval si v puse chuť čerstvě umletý kávy.
"Líbám se rád ve tmě světla!" zpíval Bohdan holce s pusou na triku. Pak jí zajel jazykem do krku, načež vypliv její mandle na pult. Mandle a chuť kafe - to je teda úlet!
"Když mi bylo tolik co tobě," naklonil se nade mnou ten fašoun s dechem páchnoucím jako vypitej sud, "nikdy bych nedopustil, aby mi někdo přebral holku! Chce digi? Co? Tčištapade. Digi! Je ti něco, synku? On má. On má." Díval jsem se na jeho hodinky a mlel si svý - buď mě sejme, nebo nechá bejt. Ani jedno ani druhý - nesejmul mě, ale ani nenechal bejt. Strop se snášel jak spadlej list ze stromu v Edenu, kde čekaj na hada a kroutěj hlavama, proč to musí takhle dopadnout.
Líbám se rád ve tmě světla!
"Koukej mladej, jak ti do ní dělá!" Mlaskal na ni a na její pusu, topící se ve fialkách. Bohdan rozbil sklenici o pult a říznul fašouna pod pravý oko. Krev mu zaplnila polovinu obličeje, zatímco ta druhá polovička úplně zbledla. Vypadal jako fanoušek Slavie, jehož tým zrovna inkasoval, i když měl po celou dobu navrch. Jeho oči se nafoukly pod tíhou chystajícího se výbuchu. Vyskočil směrem k baru, načež Bohdan přeskočil pult a rozbil mu o hlavu první lahev, která mu přišla pod ruku.
"Dvanáctiletá!" zaúpěl barman, ale neubránil se úsměvu při pohledu na padajícího chlápka s rozbitou hlavou.
"Tak platíme," mumlal si pod svůj ohromnej mroží knír, když šacoval bezvládný tělo, ležící v rudý kaluži. "Než zas přijdou chlupatý!"
"A proč ostatní nemusej!?" zaznělo z rozbitejch úst jako z jeskyně - chladný slova s matnou ozvěnou. Polil mě studenej pot. Musel jsem jít ven. Ty baterky bych už asi nevydejchal. Bohdan se smál a obejmul holku s pusou na triku.
Nechoď ven, zabloudíš!
Ve hvězdách utopím svůj strach, pomyslel jsem si a vyplul ze dveří ven, načež jsem se začal topit v betonovým moři chodníku.
"Kdo ví, co je strach?" mumlal si pod vousy žebrák, sedící před dveřma hospody. "Nevim!" "Tenkrát měl strach úplně jinou podobu, mladej. Báli sme se, estli do večera nechcípnem hlady!" "Kecy!" "Teď máte akorát strach, estli si po pařbě zašukáte nebo v půjčovně najdete svůj oblíbenej film." "Co ty víš o půjčovnách, žebráku?" To, co ty víš o žebrání." "Nevim nic o žebrání." - "Ne? A co: Prosím, ne - do břicha né - nechte mě - prosím - už né!" "O čem to mluvíš?" "Zdrhnul si a nechal si ho tam - Bohdana." "Měl sem strach!" "Kdo ví, co je strach!"
Na nebi se objevila fialová záře a v měsíci někdo udělal díru, skrz kterou na mě zíralo oko.
(Jako když jsem skrz klíčovou dírku pozoroval vánoční stromek.)
"Vánoce!" vykřik jsem do nebe a oko zmizelo. Zůstal jen měsíc, zářivej jak stříbrná vánoční ozdoba.
Kolem proběhla ovce.
Vzbudil jsem se do stavu beztíže. Bez těla. Jen s vodou vylitou z žaludku noci. Na zkrvavený hlavě si myla křídla moucha. Naštěstí venku neblikají baterky, i když střeva mám probodaný lechtivým mrazením jako v předvečer pitky.
Když jsem se vrátil do baru, Bohdan byl pryč, ale ta holka s fialovým trikem tam zůstala. Pusa z trika jako by se na mě šklebila. Chtěl jsem k ní přijít, říct něco vtipnýho a objednat drink, jenže to bylo hrozně těžký. Bál jsem se šklebu. Zůstal jsem na druhý straně baru. Byla tam jen ona a barman. Měla pod pravým okem podlitinu.
"Tvůj kámoš je pěknej rapl," řek barman, když nám nalíval vodku. "Takový lidi sou nebezpečný. Znal sem jednoho, kterej když vybouch, celá hospoda se zvedla a šla radši pryč. A já tam musel zůstat sám. Díval se na mě a já nestačil uhejbat očima, a tak to jedno odneslo."
Ukázal na černou díru v hlavě. Podíval jsem se dovnitř a spatřil Bohdana se zakrváceným úsměvem. Odvrátil jsem zrak.
"Málem ji zabil," pokračoval barman a mrknul na holku. Toho fašouna musela odvézt záchranka. "Dopij to a vypadni. Už toho mam pro dnešek dost." "A co ona?" "Tu nech bejt - je moje."
Obrátil se a dolil jí skleničku. Vypila ji a podívala se na mě. Škleb z trika zmizel a na její tváři se objevil úsměv.
"Tak si di!" mávnul rukou barman, předklonil se přes pult a dal mi pusu. "Buď na ni hodnej." Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza z jeho levýho oka. Pálila víc než vědomí, že bych dnes nemusel spát sám. Zkoušel jsem se uvolnit, ale mozkový brány byly otevřený dokořán a vpouštěly dovnitř veškerou nečistotu představ. Neotáčel jsem se za hlasy a zkoušel najít ten správnej směr.
"Jakej?" "Ten správnej směr." "Ne - jakej máš byt?" "Malej ale útulnej. Světlo v něm proudí pravidelnými rytmy valčíku. Blik. Blik. Světlemodrý odraz neonový reklamy na cestovní kancelář. Každou noc se můžu vypravit na dalekou cestu do neznáma. Dalo by se říct, že můj byt je malá vzducholoď, plující..." "Černou oblohou, viď? Seš cvok anebo totálně zfetovanej?" "Totálně zfetovanej cvok." "Co děláš?" "Pss - mravenci maji párty!" Ležel jsem na dlážděným chodníku s uchem přitisknutým k zemi. Ležel jsem a poslouchal tření mravenčích tykadel. Lehla si vedle mě. Zajel jsem jí rukou pod sukni. Nebránila se. Oči konečně propluly na konec tmy, kde čekalo lechtivý světlo.
"Tady ne." "A proč ne?" Jako jeden můj známej, omrdal holku v autobuse - to byla jízda - vystoupila plná semena - jako zalitá kytka. "Vojeď ji, dělej!" "Bohdane? Bodhenééééé." "Vojeď ji! To sis našla, miláčku, rychle náhradu. To ti to nestačilo na hajzlu. Je to, brácho, dobrá mrdačka. Prase!"
Vrazil jí pořádnou pěstí do čela. Praštila se zátylkem o dlažbu, až to zadunělo. Ten zvuk mi obrátil žaludek naruby. Odvrátil jsem zrak a začal zvracet. Mezitím si na ni Bohdan vlez.
"Na utři se, brácho. Nemůžeš ji líbat s pusou plnou svinstva!" "Ty prase - vrať mi je!"
Vstal jsem a nakopnul Bohdana do obličeje. Skácel se k zemi. Jeho pád jako by byl celej zpomalenej - táhlý, hluboký nářek, znějící z jeskyně drogy. Rychle si nandala fialový triko, z něhož civěl škleb děsu. Zmizela do tmy.
"Ty kreténe," chroptěl Bohdan. Když vstal, udeřil mě do břicha, načež se mi opět udělalo špatně.
"Až dobleješ, musíme ji chytit. Kurva, co to s tebou je?" "Nevim." "Mohli sme mít až do rána o zábavu postaráno!" "Promiň." Popad mě za rameno. Jeho hlas jsem ještě pořád nepoznával. Zněl jako zpomalenej bzukot hmyzu. "Neomlouvej se, brácho. Teď se seber. Půjdeš tudy a já dolem - dáme si sraz u reklamy."
Běžel jsem tmou a slyšel srdce, jak buší na dveře první pomoci. Přitisknul jsem si dlaň na hrudník, aby můj největší sval neudělal nějakou hloupost. Proběh jsem parkem a běžel podél silnice. Nepotkal jsem nikoho, jen nade mnou prolétávali andělé. Cítil jsem jejich přítomnost. Slyšel jsem šustění jejich křídel, ale nahoru jsem se nepodíval. Měl jsem strach.
"Kdo ví, co je strach?" mumlal si pod vousy žebrák, sedící na konci ulice. "Nevim!" "Ne? A co: Prosím, ne - do břicha né - nechte mě - prosím - už né!" "O čem to mluvíš?" "Zdrhnul si a nechal si ho tam - Bohdana." A to se jednalo jen o klukovskou rvačku. V patnácti se takhle podělat!! Měl sem strach! Kdo ví, co je strach!
V tu chvíli jsem ji spatřil. Šla dolů s kopce. "Hej!!" Začala utíkat. "Počkej. Neublížim ti. Počkej - nechoď tam." Běžel jsem za ní. Seběhnul jsem kopec a zastavil se u reklamy. Ze tmy se ozval křik. Světle modrá záře neonový reklamy svítila do černý díry a vytvářela dojem tunelu, z něhož vystoupil Bohdan s kořistí přes rameno.
"Dobrá štvanice!" Přišel ke mně a podrbal mě za uchem. "Hodnej lovečák - hodnej! Deme do tvýho zámečku!"
Byla to opuštěná čtvrť. Jak se říká, tam kde dávají kočky dobrou noc. Neměl jsem žádný sousedy. Vlastně bych tu už taky neměl bydlet. Mělo se to tu bourat. Během pár tejdnů jsem měl přijít o střechu nad hlavou. Všechno se mi hroutilo před očima. I ta neonová reklama propagovala zkrachovalou firmu. "Aspoň ti osvětluje bejvák, brácho! No tak, nebuď tak depresivní! Máš tu ňáký hulení?" "V kuchyni." "Myslíš tu místnost se zrezivělým sporákem, ve kterým si udělaly bejvák krysy?" "Legrace, legrace, brácho!!"
"Neboj se," pohladil jsem ji po vlasech, když se Bohdan vzdálil. "Zhulí se a usne."
Její oči odrážely strach a pusa na triku mě prosila, abych je nechal jít. Políbil jsem dívku na tvář a položil jí hlavu na polštář. "Prosim tě," zašeptala, když jsem jí vytáhnul z pusy kalhotky, "potřebuju na záchod."
Ležel jsem na posteli, zatímco Bohdan kouřil jointa. "Co tam dělá tak dlouho?" "Už je tady," ukázal jsem prstem na ni.
Stála ve dveřích a pokoušela se o úsměv. Puse na triku se to podařilo, ale z ní vypad jen měsíček vyschlý mandarinky. Bohdan jí podal jointa. Třikrát pořádně natáhla. Pak si sedla na postel vedle mě a podala mi cigaretu. "Ne, dík." "Ale no tak!" okřik mě Bohdan. "Slabě jsem potáhnul a poslal cigáro dál."
"Promiň za ten monokl!" omluvil se Bohdan. "To je dobrý." "Ale ladí to s pokojem!" dodal a podal jí jointa. Místnost byla ponořená do modrýho světla. Připadal jsem si, že se potápíme. "Jsme v podvodním městě." "Jasně, Nemo!" zasmál se Bohdan. Pak si k nám přisednul na postel. "Podvodní město," zopakovala a natáhla do sebe co nejvíc trávy, načež se rozkašlala. "Bacha, ať ti nedojde kyslík!" okřik ji Bohdan a naklonil se nad ní. "Dám ti trochu vzduchu do zásoby." Když ji políbil, obrátila se ke mně. "Chceš shota?" Než jsem stačil něco říct, vložila si obrácenej joint do pusy a blížila se ke mně. Naše rty se dotkly. Popadla mě závrať, znásobená vdechnutým kouřem. Vytáhla jointa z pusy a políbila mě. Tělo se vzneslo do stavu beztíže, načež znovu spadlo do postele. "Ne, takhle ne." "Mě si nevšímej," smál Bohdan ze jejím ramenem, přičemž nepřestával přirážet. Viděl jsem v jejích očích slzy. Pusa na triku se nadouvala pod Bohdanovou kroužící tlapou. Chytil jsem ji za ruku. Křečovitě ji sevřela. Přitisk jsem se k ní obličejem. "To bude dobrý," šeptal jsem. Pak jsem uslyšel Bohdanovo zachroptění, načež se rozletěly dveře, z nichž vyběhly blikající pruhy světel.
"Ty prase!" křičela na Bohdana. Celý tělo mi zamrzlo tupým strachem. Nemoh jsem se ani hnout. Ležel jsem stočenej do klubíčka s tvářema ulepenýma od jejích slz. "Ty prase!" Vzala kabelku, ze který vypad mobilní telefon, a začala s ní mlátit kolem sebe. Bohdan se po ní ohnal pěstí, načež se skácel pod údery baterek.
"Zabte toho hajzla!"
Bohdanovo klení pomalu přecházelo v nářek a nakonec v tichý chroptění. Ležel jsem stále v prenatální poloze a snažil se v sobě najít kousek síly. Marně. Necítil jsem nic než brnění, který mi bránilo v jakýmkoliv pohybu. Najednou mi před očima začaly blikat baterky. První rány jsem necítil. Po chvíli mě bolest vyvrhla na svět a já opět nabyl hlasu: "Prosím, ne - do břicha né - nechte mě - prosím - už né!"
"Nechte ho!" Baterky nespokojeně zablikaly. "Nechte ho - ten mi nic neudělal." "Vypadneme." "Díky za pomoc! Už ho nechte!"
"Díky," vypadlo ze mě skrz prosebnej nářek, načež jsem se sklátil po jedné z ran.
Vzbudil jsem se do stavu beztíže. Plul jsem ve tmě. Včera to nebylo o moc lepší. Naštěstí venku neblikají baterky, i když střeva mám probodaný lechtivým mrazením jako v předvečer pitky.
Vzbudil jsem se do stavu beztíže. Bez těla. Jen s vodou vylitou z žaludku noci. Na zkrvavený hlavě si myla křídla moucha. Podívala se na mě: "Prosím, ne - do břicha né - nechte mě - prosím - už né!" "Nechal si Bohdana zase ve štychu a teď si ho dám k obědu!" "Né!" zařval jsem a plácnul po mouše dlaní. Do vzduchu vzlítly kapky krve.
"Neopustím tě," řek jsem Bohdanovi a lehnul si vedle bezvládnýho těla. "Tentokrát ne."
Venku začalo svítat. Neonová reklama už dávno zhasla. Ani nevím, proč tu vlastně svítí. Za pár tejdnů už tu všechno lehne popelem.
Snad to stihnu, pomyslel jsem si a upad do hlubokýho spánku.