Věnováno hromadné dopravě a Richardu Brautiganovi
Když se paní Kulhánková probudila, mrzlo. Kamna u ní doma byla vyhaslá, ale pod silnou peřinou bylo ještě teplo. O to víc se paní Kulhánkové nechtělo z postele. Za normálních okolností by také ještě nevstávala, ale v ten den musela, protože se rozhodla, že navštíví svou dceru, která bydlela v Praze. Dcera se jmenovala Marie a v Praze řídila tramvaj číslo jedenáct. Marie chtěla svoji maminku povozit a pochlubit se svou dovedností, a tak ji celé týdny přemlouvala, aby přijela. Marie byla vdaná za pana Josefa, který v Praze řídil autobus číslo sto šest. Pan Josef chtěl také svou tchýni povozit. Dokonce se s manželkou pohádali kvůli tomu, kdo sveze paní Kulhánkovou první. Nakonec to vyhrála Marie, protože byla její dcera, a tak na to měla větší právo.
Paní Kulhánková byla v důchodu. Před pěti lety jí zemřel manžel a od té doby žila sama. Ven moc nevycházela. Většinu času trávila doma, kde si četla různé knížky, které patřily manželovi. Většině z těch knížek nerozuměla. Byly na ni moc odborné nebo moc zamotané, ale občas se tam našla i díla, která se paní Kulhánkové líbila, a tak trpělivě četla jednu knihu za druhou a čekala, až jí opět nějaká z nich kápne do noty.
Paní Kulhánková žila na konci města, přesněji řečeno to byl pátý domek od konce. Z komínů těch čtyřech domků vycházely sloupy kouře, které se postupně vytrácely v mrazivé mlze, ale z toho pátého nevycházelo nic. Paní Kulhánková vyfoukla z pusy páru, odkryla peřinu, vstala a rychle běžela ke kamnům, aby se podívala, jestli v nich není alespoň jeden žhavý uhlík. Nebyl. Oheň byl dokonale mrtvý.
Nebudu přeci zatápět, když jedu pryč, pomyslela si. Ale pak si řekla, že by bylo dobře připravit si oheň na večer, a tak popadla sekyrku a začala sekat polínka na třísky. "To bude teploučko," řekla spokojeně po vykonané práci, přičemž si mnula zmrzlé ruce, aby si je trochu zahřála.
Bylo půl osmé. Autobus měl jet v osm, a tak měla paní Kulhánková minimálně pětadvacet minut čas. Čtenář se asi podiví, jak je to možné? Je snad paní Kulhánková tak dobrá běžkyně, že jí stačí tak málo času, aby doběhla na nádraží? Omyl. Paní Kulhánková nemusela vůbec nikam běžet, protože měla autobusovou zastávku přímo přes ulici. Když se koukla z okna kuchyně, viděla ji tam stát, opuštěnou, zmrzlou, nešťastnou z toho, že ji nějaký vandal ohnul.
Pan Richard ji dá zase do pořádku, pomyslela si a postavila vodu na kávu. Když se voda zrovna dostávala do varu a teplá pára začala paní Kulhánkové zahřívat její zmrzlý červený nos, vzpomněla si na včerejší rozhovor se sousedkou.
Paní Kulhánková se zrovna vracela z nákupu, když uviděla paní Tichou, jak vychází z autobusu, přičemž se celá klepe zimou. Obličej měla červený a ruce schované v rukávech hnědého kabátu.
"Dobrý den, paní Tichá!" zavolala paní Kulhánková, aniž by s pozdravem počkala, až sousedka přejde ulici.
"Dddobbbrrý ddden," odpověděla paní Tichá.
"Vám ale drkotají zuby," řekla paní Kulhánková, "to je úplná symfónie. Kde jste takhle prochladla?"
"Prochladla?" opáčila se paní Tichá, "to je slabé slovo! Člověk celý den mrzne v práci, a když se má alespoň v autobuse zahřát, tak tam netopěji."
"Hm. Hm," podotkla zamyšleně paní Kulhánková.
"A jaká byla teprve zima ráno," pokračovala paní Tichá, "mám úplně zmrzlé nohy a ruce. Koukejte!"
"To je teda něco!" uznala paní Kulhánková, když jí sousedka ukázala ruce, které měly barvu uvařených krabích klepet.
"To abych se zítra ráno teple oblékla," dodala, "jedu totiž za dcerou do Prahy."
"Vy? Do Prahy? Autobusem?" podivila se paní Tichá a nevěřícně zacvakala vařenými klepety.
"Už je to tak," smála se paní Kulhánková, "dcera mě tak dlouho přemlouvala, až jsem nakonec musela souhlasit. Co jsem mohla dělat? To víte, že bych radši zůstala doma. Ale ona prý, že se musím podívat, jak se jim vede."
"Autobusem?" opakovala paní Tichá, jako by přestala vnímat ostatní slova.
"Ano, autobusem," řekla trpělivě paní Kulhánková, protože věděla, jaké to asi musí být pro sousedku překvapení.
"Tak to si vemte s sebou raději dvě bundy," řekla paní Tichá s veškerou vážností a varovně pozvedla pravé vařené klepeto, "a možná i to nebude stačit! Člověk aby si tam za chvíli bral duchnu!"
"Ale jděte!" nevěřila paní Kulhánková.
"Sama uvidíte," trvalo na svém vařené klepeto, které se znovu varovně vztyčilo, "vždyť jde o zápal plic. A ještě k tomu do Prahy - to už je pěkná štreka. Radím vám dobře, paní Kulhánková, hodně teple se oblečte!!"
"Dobrá," slíbila paní Kulhánková a rozloučila se.
"Pozdravujte Marušku!"
"Budu!"
"Tak hodně štěstí," dodala sousedka, přičemž pravé vařené klepeto mávalo na rozloučenou.
Bylo to od ní hezké, že nezapomněla na Marušku, pomyslela si paní Kulhánková, když v ložnici ve skříni hledala ten nejteplejší svetr. Nejdříve jí do rukou padl šedivý rolák, který jí dcera dala k letošním vánocům. Chtěla si ho vzít, aby Marii udělala radost, ale nakonec se rozhodla pro zelený svetr, který nosívala do práce, když udeřily ty největší mrazy.
"Není sice tak hezký, ale alespoň neprochladnu," uklidňovala se, když se prohlížela v zrcadle. Pak si ještě navlékla teplé hnědé punčochy a přes ně hnědé kalhoty. S věšáku sundala zelený kabát s dvojitou podšívkou a opět se podívala do zrcadla, kde spatřila zelenohnědého sněhuláka.
"Tak teď by mi nebyla zima ani na severním pólu," řekla spokojeně, když usrkávala černou kávu z plechového hrnku. Pak najednou vyskočila ze židle, div se nepolila, a běžela znovu do ložnice, kde ze skříně vylovila rukavice a beranici ze stříbrné lišky.
"Chudáček liška," povzdychla si, když hladila hebký kožich beranice, až z toho liška začala spokojeně příst, "no, nedá se nic dělat, teď mě musíš zahřát," dodala a nandala si lišku na hlavu. Lišce se to moc nelíbilo, a tak zavrčela, ale paní Kulhánková obezřetně vytáhla z cukřenky kostku cukru, která posléze lišku uklidnila. Teď už jenom zbývalo obléci si teplé ponožky, kozačky a dlouhou pletenou šálu a dílo bylo dokonáno.
Venku mrzlo, ale paní Kulhánkové bylo příjemné teplo. Když čekala na zastávce, tvářila se nadmíru spokojeně a těšila se, až opět po dlouhé době pojede autobusem. Vybavila si časy, kdy každý den dojížděla do práce. Vzpomněla si na pana řidiče, který s ní vždy prohodil nějaké to vlídné slovo. Bylo jí v těch vzpomínkách tak příjemně, že když vstoupila do dveří autobusu, který mezitím dorazil, celá zasněná řekla: "Jednou cukrovar."
"Ale paní, my nejedeme do cukrovaru," řekl řidič, aniž by paní Kulhánkové věnoval jediný úsměv.
"To jsem ale popleta," smála se, "třicet let jezdím do cukrovaru a pak..."
"Tak nezdržovat," přerušil ji neuctivě řidič, "kam to teda bude, teta?"
"Do Prahy. Jedu do Prahy navštívit dceru. Ona..."
"To nemáte menší?" přerušil ji opět neuctivý řidič, když mu podávala pětisetkorunu.
"Já nevím," odpověděla, načež se začala hrabat v peněžence.
"Bohužel nemám," řekla trochu zaskočeně, ale to už jí ten nezdvořák dával nazpátek, aniž by jí věnoval jediné vlídné slovo.
To jsou dneska ale nevychovaní řidiči, pomyslela si, když si přepočítávala vrácené peníze, ale počkej, až pojedu zpátky, taky se na tebe budu tvářit jako kakabus.
Autobus byl asi ze dvou třetin zaplněn a paní Kulhánková si sedla na poslední volné místo u okna - na sedadlo číslo třicet tři. Nutno podotknout, že poslední třetina cestujících čekala na další zastávce, která se neúprosně blížila. V autobuse cestoval také jeden pes. Byl to malý černý pudl jménem Žofie. Žofie jela do Prahy za nápadníkem, avšak v tu chvíli neměla na námluvy ani pomyšlení, protože se jí ve vozech dělávalo špatně.
Paní Kulhánková se dívala z okna, jak ubíhají patníky, a vzpomínala na svého manžela. Pomyslela si, že kdyby ten autobus začal ohromnou rychlostí couvat, mohl by se vrátit čas a ona by byla zase s ním. Vzal by ji opět do náruče, políbil na pravé ucho, jak to vždy dělával, a usmál by se na ni, až by se mu na pravé tváři udělal dolíček. Vtom ale autobus zatroubil na nepozorného chodce, který si to šlapal skoro uprostřed silnice, a probudil paní Kulhánkovou z jejího nádherného snu. Když si uvědomila, že čas nelze vrátit, stekla jí z pravého oka po pravé tváři, pak pravým koutkem úst, po krku až pod zelený svetr slza, která se smísila s kapkami potu, jež se tam hemžily jako hejno komárů.
V ten moment paní Kulhánkové došlo, že v autobuse není žádná zima, že topení tam naopak hicuje o sto šest, a ještě k tomu, že sedí přímo nad zdrojem toho tepla. Kapičky potu, jež jí rejdily po těle, začaly dráždit vlákna svetru, která se z toho naježila a začala paní Kulhánkovou nepříjemně kousat.
No nic, budu si muset svléknout kabát, pomyslela si, ale než svůj záměr stačila provést, do autobusu se nahrnula zbývající třetina cestujících a na sedadlo číslo třicet čtyři se posadil robustní padesátník, který jel do Prahy na pracovní pohovor. Ten pohovor neměl z jistých důvodů, které se dozvíte později, vyjít, ale v tu chvíli si ten pán byl jistý, že se za několik dní stane ředitelem firmy na výrobu čokoládových tyčinek, a tak si spokojeně pomlaskával, přičemž neměl ani tušení o tom, že sevřel paní Kulhánkovou do kleští, aniž by si stačila sundat svůj teplý kabát.
Jelikož byl autobus plný, vzduch se ještě více oteplil. Paní Kulhánkové začalo být na omdlení. Kapky potu se na jejím těle množily rychlostí světla a za chvíli začaly ty dotěrné mrchy prosakovat teplými punčochami a kalhotami na povrch, odkud se rozhlížely, komu by mohly ještě uškodit. Ale když viděly ustrašený pohled paní Kulhánkové, která se, uzavřena v kleštích, nemohla bránit jejich útokům, vklouzly opět pod oděv, aby řekly ostatním, že má z nich ta paní strach.
"To je hrozné!" posteskla si paní Kulhánková, když ji začaly svědět i nohy a z podpaží jí tekly celé potoky potu. V každém ohybu těla čekaly kaluže té slané tekutiny na to, až se budou moci změnit ve vodopád. Za nedlouho se paní Kulhánková cítila jak namočená houba, a když jí z beranice začínaly stékat čúrky potu do očí, propadla zoufalství. Oči ji pálily a její vidění se pomalu rozmazávalo. Množící se pot nafoukl celou beranici, jejíž tíha působila na hlavu jako závaží. To samé se dělo i se svetrem, kabátem a kalhotami.
"Tak to je konec," pronesla zoufale paní Kulhánková a měla pravdu. Ve vteřině z ní začaly stříkat proudy potu jako voda z děravé hadice. Robustní pán na sedadle třicet čtyři leknutím vyskočil a rozbil si hlavu o horní přihrádku, načež upadl do bezvědomí. Pot se začal linout po podlaze autobusu jako žhavá láva. Vzduch byl čím dál víc řidší a nakonec se proměnil v matlavé cáry. Hladina potu neustále stoupala a za nedlouho sahala pudlici Žofii až po krk, a tak ten ubohý pes musel začít s prvními tempy čubičky (ale ještě předtím se stačil vyzvracet, protože, jak už jsem říkal, Žofii se dělalo za jízdy špatně).
Řidič autobusu byl na takovéto lapálie zvyklý, a tak si, aniž by zastavil, v klidu nasadil potápěčské brýle a hadici, která vedla ke kyslíkové bombě. Nic jiného mu ani nezbývalo, protože zpoždění by znamenalo propuštění. Autobus si to tedy dál hnal silnicí, přičemž se pomalu ale jistě plnil potem ubohé paní Kulhánkové.
Mezitím se probudil pan Richard. Bylo za deset minut půl deváté, ale to mu bylo úplně jedno, protože nepracoval, a tak se ještě mohl dvakrát protáhnout, jednou zívnout a poškrábat se ve svých dlouhých, rozcuchaných, světlých vlasech, které si později před zrcadlem sčesal na patku. Pan Richard byl vysoký, hubený a pod jeho nosem se pyšnil velký knír. Když si nasadil brýle se silnými černými obroučkami, vypadal jako profesor. Pan Richard také jistou dobu jako profesor pracoval, ale poté, co ho opustila manželka, musel se svým posláním skončit.
Pan Richard se oženil velmi mladý. Sotva dosáhl plnoletosti a dveře života se před ním otevřely dokořán, zavřel je svým novomanželským Ano. Jeho manželka se jmenovala Lída a její krása zářila na míle daleko. Proto byl také pan Richard její krásou zaslepen a neviděl, že má jeho manželka dost života na předměstí malého města. Takže když se jednoho krásného rána probudil a zjistil, že je jeho manželka pryč, myslel si, že ji někdo unesl. Dokonce šel i na policii, ale tam se mu jen vysmáli, protože paní Lída neměla ve městě moc dobrou pověst.
"Prostě ti vzala roha, milej zlatej," smál se náčelník a utěšoval pana Richarda, ať si z toho nic nedělá, že prý ženský jsou pěkný potvory. Ale pan Richard tomu nevěřil, protože byl ještě stále zaslepen Lídinou krásou, a tak vyběhl ze stanice ven a celé tři dny svou manželku hledal po městě a okolí. Nechodil do práce, ba ani domů. Přespával v parku na lavicích a pil vodu ze špinavé řeky. Po třech dnech přijelo bílé auto, které ho odvezlo do psychiatrické léčebny, kde si pobyl dva týdny. Když se odtamtud vrátil, ve škole mu řekli, že už učit nemůže. Od té doby jen seděl doma a čekal na svou ženu. Lidé se mu často posmívali a tvrdili, že se dočista zbláznil. Jediná paní Kulhánková se svého souseda zastávala a chodívala ho pravidelně navštěvovat. Také mu prala a občas i uvařila anebo poklidila. Pro paní Kulhánkovou to byla vlastně spřízněná duše. Ona truchlila nad ztrátou manžela a on nad ztrátou manželky, a tak mohli truchlit společně.
"Víte, co je nového?" zeptala se jednoho dne paní Kulhánková. "Nevíte?" řekla, aniž by čekala na odpověď, protože věděla, že by se stejně žádné nedočkala. Pan Richard totiž skoro vůbec nemluvil. "Dali nám sem novou zastávku," pokračovala ve svém monologu, "vy si na to asi nepamatujete, ale před lety tu také jedna stála a teď se nám ta potvůrka vrátila!"
"Vrátila?" skočil jí do řeči pan Richard. Paní Kulhánková na něho vykulila oči, které málem vytlačily brýle z nosu, a mechanicky kývla hlavou.
"Ona se vrátila?" opakoval pan Richard.
"Ano!" odpověděla paní Kulhánková stále ohromena tím, že na ni pan Richard mluví.
"Ona se vrátila!" Tím pan Richard dokončil svou řeč a honem vyběhl ven. Na dvorku ze záhonu utrhl tři tulipány (jeden i s kořenem) a vystřelil ze vrat ven na ulici přivítat svou ztracenou lásku.
Od té doby si pan Richard myslel, že ona zastávka je jeho ztracená žena, a tak jí každou chvíli nosil květiny, pravidelně ji myl a jednou za čas dokonce i nabarvil.
To ráno se pan Richard zrovna chystal svou ženu opravit, protože ji, jak už víte, nějaký vandal přes noc ohnul.
Mezitím v autobuse dosahoval cestujícím pot až po ramena. Ti nejmenší si už museli stoupnout.
"To je pořád něco!" posteskla si paní, která seděla na prvním sedadle za řidičem.
"Máte pravdu," odvětil jí soused, malý obtloustlý pán, který si už také musel stoupnout.
"Stojí mi to vůbec za těch pár korun, které ušetřím, když nebudu jezdit autem?" pokračovala paní.
"Ba ba," opět přitakal soused.
Řidič byl také malého vzrůstu, ale ten měl na sobě brýle a přežvykoval trubici, která mu do plic vháněla čerstvý vzduch. Měl radost z toho, že všechny nouzové prostředky fungují, a tak si to dál spokojeně pelášil po dálnici.
Asi tak za pět minut už všichni stáli, a ti nejmenší dokonce na špičkách, přičemž zakláněli hlavy vzhůru. Jak přitom kouleli očima, vypadali jako hladové mořské ryby. Pot byl tak slaný, že když se někomu dostal do očí, způsobilo mu to neuvěřitelné pálení. Lidé naříkali, strkali do sebe a ti, kteří jezdili pravidelně, sahali po svých dutých trubičkách. Paní Kulhánková ale pravidelně nejezdila, a tak žádnou trubičku u sebe neměla. Zprvu se snažila na ostatní vrhat omluvné pohledy, které říkaly: "Promiňte. Je to opravdu trapné, ale já netušila, že tu bude takové horko. Paní Tichá mi říkala...," a tak dále a tak dále, ale když zjistila, že její pohledy nikdo nebere na vědomí, začala přemýšlet, jak by se z té šlamastyky dostala. Když už jí pot vklouzával do ústní dutiny jako voda do kanálu, podařilo se jí stoupnout na sedadlo. Nezúčastněnému divákovi by mohlo připadat směšné, jak se tam paní Kulhánková krčila a levou tvář měla přimáčknutou na síťku horní přihrádky, nicméně je nutno podotknout, že jí v té chvíli do smíchu vůbec nebylo. Stála tam skrčená mezi trubičkami a utopenými těly, kterých doposud napočítala čtyři. Mezi nimi byl i její soused. Pozorný čtenář ví, že ten pán jel na pohovor, a tudíž necestoval pravidelně, a také ví, že omdlel. Takže měl alespoň bezbolestnou smrt. Ostatní trpěli víc. Paní, která seděla na sedadle číslo třicet šest, spadla trubička na zem, a než ji stačila najít, pot se jí dostal do očí, načež bolestí zakřičela a jednou se nadýchla, což bylo dost na to, aby jí pot zatopil plíce.
Mladíkovi, který seděl na sedadle třináct, se pro změnu zdál sen tak živý, až se zapomněl probudit a utopil se. Zdálo se mu o dívce, jež seděla vedle něho. Zdálo se mu, že se spolu líbají, přičemž mu ta slečna neustále kouše do jazyku. Bylo to nepříjemné. Její dech pálil jako čínská polévka. Poté mu začala olizovat obličej a oči. Mladík zařval bolestí a chtěl ji od sebe odtrhnout, jenže když se o to pokusil, zjistil, že je k sedadlu připoután. I když ho celý obličej a oči pálily jako čert, cítil, že je vzrušený. Co mu to ale bylo platné? Co mu bylo platné, že ta dívka byla ve snu nahá, když on byl oblečený, a ještě k tomu svázaný. Mladíka to tak rozesmutnilo, že začal plakat. Plakal a plakal, až mu slzy začaly stékat po tvářích jak rozbouřené řeky. Nakonec mohutné vnitřní proudy slz prorazily přehrady kůže a ubohý chlapec se roztrhal na tisíc malých ostrůvků. (Smutné je, když mladík zemře, aniž by okusil kouzlo milování.) Poslední obětí pak byla ona dívka, kterou ta exploze vzala s sebou.
Když se pot pomalu dostával na úroveň síťky horní přihrádky, paní Kulhánková usoudila, že situace začíná být kritická, a tak začala úpěnlivě přemýšlet, co s tím. "Jupí!" zakřičela vítězoslavně, když si vzpomněla, že nad jejím sedadlem viselo kladívko, kterým se otevírá nouzový východ (to otevírání nouzového východu samozřejmě znamenalo rozbít okno). Paní Kulhánková neváhala, popadla kladivo a dvakrát s ním udeřila do okna. Na okně se objevila pavučina, kterou paní Kulhánková roztrhala mocným kopancem, který by jí mohl závidět leckterý bojovník. Protrhnutou pavučinou se začal pot plazit ven jako had. Paní Kulhánková, která z té cesty byla zcela zničená, se rozhodla, že už v jízdě nebude pokračovat, a tak nasedla na toho hada a požádala ho, aby ji vzal zpátky domů. "Jak bych se taky takhle zmáčená mohla před mladejma ukázat!" vysvětlovala hadovi. Had souhlasně přikývl a řekl paní Kulhánkové, ať si drží čepici (vlastně beranici), a vlnivými pohyby, které byly překvapivě rychlé, si to už spokojeně upalovali směrem k domku, na který se paní Kulhánková těšila jako nikdy předtím.
Když tam dorazili, paní Kulhánková hadovi poděkovala a chtěla ho pozvat na kávu, ale had zdvořile odmítl, že prý se ještě musí vrátit do autobusu a dokonat, co začal.
To je jinej gentleman než ten řidič, pomyslela si paní Kulhánková, když mu mávala na rozloučenou. Had poté zmizel za zatáčkou, kde se mu rozbilo topení, načež celý zmrzl a roztříštil se na tisíce slaných kostiček.
Paní Kulhánková si to chtěla namířit rovnou ke vratům svého domu, ale najednou si všimla něčeho podivného. Zastávka, která tam ještě ráno byla, zmizela. Namísto ní tam seděla mourovatá kočka.
"Čípak jsi, kočičko?" zeptala se, aniž by jí kočka odpověděla.
"A copak asi dělá pan Richard?" zeptala se opět kočky, která se jí začala lísat pod nohama a hlasitě příst.
"Snad něco neopravuje?" podivila se, když se z jeho domu ozvaly podivné zvuky, "to se na to musím jít podívat!"
Takže paní Kulhánková úplně zapomněla na to, že se chtěla ze všeho nejdříve převléknout, a namísto toho si to namířila rovnou za panem Richardem.
Když pan Richard neotevřel ani po třetím zaklepání, dostala o něj paní Kulhánková strach. "Snad z něčeho nespadl!" zhrozila se. Ale pan Richard z ničeho nespadl a také nemohl, protože když ho paní Kulhánková našla na půdě, visel tam pověšený na trámu. Paní Kulhánková neváhala - postavila židli, kterou pod sebou pan Richard měl, když si nasazoval oprátku, pak popadla nůž, který ležel na zemi u zbytku provazu, stoupla si na tu židli a pana Richarda odřízla. Pan Richard bezvládně žuchl na zem, až kolem sebe rozvířil prach, který se na půdě za dlouhá léta nashromáždil. Paní Kulhánková se ho snažila všemožnými způsoby vzkřísit, ale pan Richard byl dočista mrtev.
"No vidíte," plakala paní Kulhánková, když mu kočka olizovala obličej, "vy jste si myslel, že vás zase opustila, a přitom..." Kočka zablikala očima a rozběhla se dolů po schodech ven na ulici, kde už ji ani další zastávku nikdo více nespatřil.