, 3. 12. 2002, Povídky
Řekli mi, že je to pokus, který by neměl být životu nebezpečný.
Vpustili do mě neznámou látku, aniž by stoprocentně věděli, co se bude dít. Řekli, že mi odpustí zbytek trestu, což taky udělali, ale nechali mi proudit v žilách doživotní vzpomínku:
Když jsem vyšel ven a nasál do plic vzduch, který nepáchl od pomočených matrací, málem jsem omdlel slastí, a když jsem ji uviděl, jak stála na druhém konci ulice, opřená o mou starou Felícii, vydrbanou jako o svatební den, myslel jsem si, že se na mě konečně usmálo štěstí. Strávil jsem za mřížemi sedm let a ona se vůbec nezměnila - spíš naopak - rozkvetla jako růže. Byla plná života, sexy. Hodila na mě ebenový úsměv a pak mi skočila do náruče, div mě neporazila.
"Prrr, prrr!"
"Ježišmarja, lásko, tolik bych ti toho chtěla říct a nevim, jak začít!"
"Stručnost je sestra talentu."
"Co?"
"Ale nic."
Políbil jsem ji a rychle nasedl do auta. Měl jsem sto chutí řídit, ale nemohl jsem si dovolit sebemenší problém.
"Rychle odsud pryč!" řekla a nastartovala. Za ty roky se v řízení zlepšila.
"De ti to!"
"Neměla jsem před kým mít trému. Tak kam jedem? Chceš domů, nebo do hospody? Nebo chceš na to vlítnout hned?"
Zajela mi rukou do rozkroku a já před očima spatřil gejzír hvězd.
"Láska obvykle trvá léta, sex minuty!" prohodil jsem, aniž bych si toho byl vědom."
"Co to plácáš, lásko? Oni mi tě tam zblbli, ale to se spraví."
Když jsme zastavili na kraji silnice, ponořila mi hlavu do rozkroku a já se na další citování nezmohl. Zavřel jsem oči a pokusil se zapomenout na tíhu, která se na mě po ochutnání prvních doušků svobody snesla, ale projíždějící auta mě donutila oči otevřít, načež jsem si uvědomil chod času. Všude kolem silnice byly billboardy a neviděl jsem skoro žádné škodovky, o trabantech ani nemluvě. Připadalo mi, že ulice jsou přelidněné. Těch očí, co na nás muselo civět!
"Promiň, zlato," omlouval jsem se, když jsem jí odstrčil hlavu s klína. Tady ne.
"Dobře," pokrčila rameny a zapálila si cigaretu, "chceš?"
"Ne, dík, přestal jsem."
"Cože? Jaks to dokázal? Dyk si kouřil dvě krabičky denně? A já ti pořád nosila cigára!"
"Ty se totiž ve vězení vždycky hoděj!"
"To neni možný, nevěřim, žes přestal," řekla a vyfoukla kouř do předního skla.
"Kouření je nejjednodušší věc na světě, už jsem to dokázal nejmíň tisíckrát."
"Haha!"
Projížděli jsme dlouhou ulicí, ozářenou májovým sluncem. Vzduch byl nasáklý vůní květin. Dřív bych v takovém počasí myslel na to, co mají ženský pod sukní, ale teď jsem jen hmouřil oči a zíral z okna do nebe.
"Lásko, nevylejzej tak z toho okna! Nechci o tebe hned přijít! Ještě jsme si nic neužili!"
Neslyšel jsem, co říká, ale všiml jsem si, že jsme projeli kolem knihkupectví.
"Zastav. Rychle!"
"Proč? Chceš se projít?"
"Zastav! Rychle! Chci si jít koupit knížky!"
"Knížky?"
Vykulila na mě oči a pomalu zastavila.
"Seš vážně v pohodě?"
"Neboj se."
Políbil jsem ji na tvář. Típla cigaretu do popelníku a pustila rádio.
"Počkám tu. I u gynekologa se cejtim líp než mezi intelektuálama."
Když jsem se vrátil se čtyřmi knížkami v náručí a sedl si do auta, nedalo se tam dýchat.
"Bože, tady je hrozně načouzíno!"
"Nevědět, že deš z kriminálu, myslela bych si, že ses vrátil ze sanatoria," řekla, načež se rozesmála.
Pohladil jsem ji po jejích dlouhých kaštanových vlasech a požádal, aby otevřela okno.
"Jindy bys mi dal za takovou poznámku pohlavek."
"Nebudeš-li mít špatné myšlenky, nebudeš ani konat špatné skutky!"
"Co to pořád meleš? Mluvíš jako knížka."
"Taky že jo," řekl jsem a ukázal na jednu z nich, "to řek Konfucius."
"Kdo?"
"Konfucius - filozof."
"Jo?" ušklíbla se a zapálila si další cigaretu, "a co ještě řek?"
"Že shovívavost a odpuštění jsou potřeby k nápravě ostatních, že zlo může být vyloučeno jen dobrem, že odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních - a o to všechno se chci pokusit."
"Ty mě chceš napravovat?"
"Ne," zasmál jsem se, "nejdřív si musim zamíst před vlastním prahem."
Nechápavě zakroutila hlavou a odbočila směrem k činžovnímu domu, kde jsme měli byt.
Uvnitř se toho moc nezměnilo. Otevřel jsem všechna okna, abych se pokusil vyhnat zápach kouře a zatuchliny.
"To nepomůže," řekla a vytáhla z lednice lahev vodky.
"Já nepiju."
"Ale piješ."
"Nepiju. Odvyk jsem si."
"A já můžu?"
"Každý jest strůjcem svého osudu."
Napila se z lahve, pak ji zavřela, položila na stůl a přitiskla se ke mně.
"Můžeš pro mě něco udělat?" zašeptala mi do ucha.
"Pro tebe všechno!" řekl jsem a dal jí mlaskavou pusu na tvář.
"Přestaň chrlit moudrosti a pojď se mnou do ložnice."
Uběhl měsíc. Našel jsem si práci v baru, který se nacházel na konci ulice, kde jsme bydleli. Nebylo to zrovna to, po čem jsem toužil, ale jak řekl Horatius: "Tomu, kdo mnoho žádá, mnoho schází."
Vlastně s podobnými citáty jsem doma začínal mít problémy. Ženě mé vědomosti lezly na nervy. Říkala, že víc mluvím, než jednám. Vadilo jí, že jsme za tu dobu spolu spali jenom šestkrát. Počítala to a po každém milování řekla, že doufá v brzké opakování, které se nedostavilo.
Venku bylo příšerné dusno. Měl jsem zrovna volno. Ležel jsem na gauči. Žena dělala v kuchyni salát.
"Miláčku, chceš tam cibuli?"
"Jasně," řekl jsem, aniž bych spustil oči z řádků. Hltal jsem je jak hladový pes. Většinu svého platu jsem utrácel za knihy, což ženu dohánělo k šílenství. Pokaždé na mě řvala a čekala, až ji uklidním fackou, což jsem ale neudělal. Snad by byla radši, abych ji znovu začal bít, kdybych pak přestal navštěvovat knihkupectví.
Za chvíli mě zavolala ke stolu. Snědli jsme salát, aniž bychom něco řekli. Napil jsem se studeného zeleného čaje, který jsem si od svého návratu vařil každý den, a chytl jsem ji kolem pasu.
"Tak co, ty bejku, skočíš na mě?" procedila mezi jazyk, který mně laskal ucho.
Vzal jsem ji do náruče, odnesl do ložnice a hodil na postel.
"Au!" zakřičela, popadla knížku, na které přistála, a hodila ji na zem, "já se z těch tvejch biblí jednou zvocknu!"
"Jak se chováš ke knize, chováš se i k člověku," řekl jsem a něžně položil knížku na noční stolek.
Pak jsem si lehl vedle ní a zadíval se do stropu. Byly na něm žluté skvrny. Byt potřeboval vymalovat, ale já na žádnou manuální práci neměl doma náladu. Vlastně jsem kromě čtení neměl náladu na nic.
"Miluješ mě vůbec ještě?" řekla a vyfoukla mi do obličeje kouř.
"Nejsme svobodni milovat, co chceme."
"Co to plácáš?"
"Ale nic."
Natáhl jsem se po knize na nočním stolku a zkoušel se do ní začíst. Vytrhla mi ji z ruky a mrštila s ní do rohu místnosti.
"Účinek úderu nezávisí na tom, jak často a jakou silou udeříme, ale kam. To řek Balzac a ty si s ním právě mrštila, čímž ses minula účelu, protože Balzac nebyl tím, koho si chtěla udeřit, tím cílem sem byl já."
Chtěla mě praštit, ale nakonec to neudělala. Pořád se mě bála. Kousala se do spodního rtu, až se mezi její bílé zuby prodrala kapička krve.
"A hleďme," zvolal jsem, když jsem se podíval do knihy. Byla hubená a bílá jako červ. Pak jsem se podíval na ni. Vážně za ten měsíc dost sešla. "Přesně tak vypadáš. Neměla bys snídat samotnou vodku! Alkohol tě může dovést tam, kam mě, a jak se píše v jiné Balzacově knize: ,Pak budeš další číslo, vyřazené ze společnosti!'"
"Do prdele, ty ses vážně zbláznil!" rozkřičela se, "stal se z tebe nechutnej intoš! Podívej se na sebe! Roste ti pupek. Nečešeš se - kdybych za tebou nezašla do baru - nikam mě nevezmeš - do prdele, je mi třicet sedm. Já ještě neumírám!! Čekala sem na tebe sedm zasranejch let! Ani jednou sem ti nezahnula!"
"Být věrný tělem, ale ne v duchu, anebo zůstat věrný v myšlenkách, ale ne tělem: to bývá dost nebezpečný typ lásky."
"Drž už, prosim tě, hubu! Víš, jaký to bylo, celou tu dobu se užírat, že sedíš kvůli mně, cejtit všechny ty nenávistný pohledy lidí, který ani nečekali, až se vzdálim, než se pustili do pomlouvání. Ale já tě nepřestala milovat - nikdy - čekala sem na tebe v naději, že cejtíš to samý!"
"Každá láska špatně skončí, dříve nebo později."
"Di do hajzlu!"
Praštila mě polštářem a vystřelila z postele. Vrátila se oblečená a z nočního stolku si vzala peníze.
"Kam deš?"
"Co ti je, kurva, po tom!"
Než práskla dveřmi, slyšel jsem ještě něčí hlas.
"Je v ložnici!"
Za chvíli nade mnou stál ředitel hotelu, kde jsem strávil posledních sedm let svého života. Měl na sobě bílé plátěné kalhoty, sandále a modrou košili.
"V civilu vypadáte jinak."
"Doufám, že líp! Tvoje žena, že jo?" zeptal se a ukázal prstem směrem ke dveřím.
"Jo."
"Pěkná. Pamatuju si ji. Nevynechala ani jednu návštěvu. Pohádali jste se?"
"Trochu."
"Hm," promnul si bradu a vytáhl z kapsy krabičku cigaret, "můžu?"
"Jo."
Vložil si lehkou marlborku mezi své úzké rty a také mi jednu nabídl.
"Ne, dík, přestal jsem."
"Já zapomněl."
Natáhl kouř do plic a rozhlédl se po místnosti.
"To není špatný na vraha."
"A jak koukám, seš asi spokojenej," dodal a ukázal na moje břicho.
Položil jsem knížku na noční stolek a vstal z postele.
"Půjdem si radši sednout do kuchyně."
"Myslíš, že bych po tobě vyjel?" zasmál se a poklepal mě po rameni, "ale toho sis u nás užil dost, ne?"
Když jsme si sedli, ředitel vzal do ruky lahev vodky, kterou tam nechala moje žena.
"Chlastáš?"
"Ne."
"Mně to můžeš říct."
"Alkohol je metla lidstva -"
Sotva jsem stačil dokončit větu, vyskočil ze židle a chytil mě pod krkem. Jeho dech páchl vězeňskou zatuchlinou.
"Na mě ty kecy nezkoušej. Jestli si je voblb - tak mě ne!"
"Puste mě."
"Nebo co?"
Sevření zesílilo. Sotva jsem popadal dech.
"Dyk ty mě nemůžeš udeřit. Seš přece osvobozenej od veškerýho zla. Moudrost ti osvítila cestu. Jenže já se nenechám vodit za nos. Zkoušejí to dál. Píchaj ty sračky každýmu druhýmu. Za pár tejdnů nebudeme mít koho držet pod zámkem a to mě dost sere. Tys to všechno začal a u tebe to taky skončí!"
Konečně stisk povolil. Vzal flašku a notně si přihnul, zatímco já si masíroval pohmožděný krk.
"Půjdu po tobě!"
"Když myslíte."
"Myslim!"
Když odešel, chvíli jsem zíral skrz průhlednou lihovinu a snažil se všechno srovnat v hlavě, jenže kromě citátů jsem na nic nepřišel. Vzal jsem lahev, dvakrát jsem se zhluboka nadýchl a pak se napil. Jako by mnou projel elektrický proud. Vystřelil jsem ze židle, načež jsem si zase rychle musel sednout. Zamotala se mi hlava a pak to přišlo. Seděli tam oba dva - doktůrci, co do mě vpíchli to svinstvo. Seděli na židlích v bílých pláštích. Vypadali jako dvojčata - oba dva vyzáblí, plešatí, s brýlemi, skrz které se snažili protlačit obrovité modré oči.
"Vy nesmít pít - to podmínka!"
"Ste Japonci nebo co? Takhle ste nemluvili, nebo jo?"
"Proč vy pít?" Jejich výraz v obličeji se vůbec neměnil. Jako by na mě zíraly dvě voskové figuríny.
"Já nevim, já jenom -"
"Proč vy nepoužít citát?"
"Děte s tim už do prdele!" opáčil jsem se, načež mi tělem projela ostrá bolest.
"Vy takhle nesmět mluvit."
"Tak pardon."
"Vy napravený - jinak muset zpátky do vězení, rozumět?"
"Zlo může být vyloučeno jen dobrem! Odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních! Odpouštět a neživit v sobě zlobu - odpouštět..."
Když jsem opět nabyl vědomí, už se stmívalo. Ležel jsem na podlaze a v hlavě mi hučelo jak po probdělé noci. Pomalu jsem vstal. Bohudík už tam neseděli. Pak jsem vzal lahev vodky a uložil ji do lednice. Takže pít nemůžu - to bylo jasné. A co ještě? Sedl jsem si na židli a přemýšlel. Opět to nešlo. Hlavou mi prolétávaly myšlenky jako kouř větrákem. Masíroval jsem si spánky a snažil se soustředit na určitý bod. Zkusil jsem zanalyzovat dnešní hádku se ženou, ale byly tu jen citáty, zkusil jsem si vzpomenout na všechno to násilí, kterým jsem za poslední léta prošel, ale byly tu jen citáty. Vztekle jsem bouchl pěstí do stolu a tělem mi projela ostrá bolest. Pokusil jsem se vstát, ale křeč v břiše mě zlomila v pase. Upadl jsem na podlahu. Za pár minut bolest ustala a já se dokázal postavit na nohy. Šel jsem do ložnice, oblékl se a vyrazil do baru. Bylo asi deset večer, ale dusno nepřestávalo vyhánět kapky potu z těla.
Když jsem si sedl na barovou židli, byl jsem propocený skrz na skrz.
"Co tady děláš?" zeptal se barman, se kterým jsem se v práci střídal, "máš volno!"
"Nejhorší na dovolené je to, že ji nejvíc potřebujeme, když jsme právě po ní."
"Už zase kecáš!" zasmál se barman a položil na pult kolu s ledem, "nechceš do ní rum?"
"Ne, dík."
Barman se otočil k dalšímu zákazníkovi. Napil jsem se a položil si sklenici s ledem na čelo.
Chlápek, co zrovna přišel, si sedl na druhý konec baru.
"Další abstinent s chytrejma řečma - s nim by sis rozuměl," řekl barman, když novému zákazníkovi naléval sklenici jablečného džusu.
"Kdo to je?"
"Nevim, ale vypadá jako kriminálník - promiň - teda - ty vážně nevypadáš jako - vůbec bych neřek, žes byl -"
"V přátelství není horší nákazy nežli lichocení," přerušil jsem ho a namířil si to na druhý konec baru. Ten chlápek vážně vypadal drsně. Ruce měl celé potetované a rozhodně ne ze salónu. Kolem krku se mu táhla dlouhá jizva. Když se na mě podíval, nebyl jsem si jistý, jestli ho mám vůbec oslovit, ale zvědavost nakonec zvítězila.
"Můžu si přisednout?"
"Kdo z dálky se dívá, jasně vidí. Ke každé věci je nutné mít odstup," procedil mezi mezerou, kterou měl místo dvou předních zubů.
"Chtěl jsem si jen promluvit."
"Je nutné: říct, o čem se bude mluvit, říct, co chcete sdělit, shrnout, co jste řekli."
Byl dobrý. Nebylo pochyb. Rozhodl jsem se, že ho vyzkouším.
"Kdybych měl k dispozici hodinu na zvládnutí problému, na kterém by závisel můj život, strávil bych čtyřicet minut jeho studiem, patnáct minut jeho analýzou a pět minut jeho řešením."
Očividně ho to zaskočilo. Napil se džusu a chvíli se díval před sebe. Zřejmě cítil to, co já. Byl celkově zmatený. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy nad svými výroky nepřemýšlel. Prostě ze mě vycházely, aniž bych si to hlouběji uvědomoval. A když jsem slyšel jeho, nevěděl jsem, koho cituje.
"To byl Einstein," řekl jsem a představil se. Podal mi ruku, na jejíž prstech bylo vytetováno Peklo. Na každém prstu se pyšnilo jedno písmeno.
"Koho to zajímá."
"Ty si seděl, že jo?"
"Kdo se moc ptá, moc se dozví."
"Zvědavost je matka moudrosti!"
"Angláni říkaj, že zvědavost zabila kočku - a myslim, že ty se jí začínáš podobat!"
"Ne, ne," zasmál jsem se a poklepal ho po jeho mohutných zádech, ty bys neublížil ani mouše. Máme to zakázaný - vy nesmít zabíjet - pamatuješ?"
Málem si převrhl sklenici džusu. Zíral na mě a kroutil hlavou.
"To neni možný!"
"Ale je - před měsícem mě pustili."
"Ale oni říkali, že to na mně jen zkoušejí!"
"Asi těch pokusnejch králíků bylo víc. Já prej byl první, ale teď už ničemu nevěřim."
"Důvěřuj, ale prověřuj."
Zasmáli jsme se.
"Veselost je druhem odvahy," dodal jsem a můj soused se zamračil.
"Co kdybysme s tim přestali. Leze mi to na mozek."
"Rád bych, ale ze mě to padá automaticky."
"Máš pravdu," vzdychl si, "taky s tim mám problémy."
V tu chvíli se rozletěly dveře, do nichž vplula moje totálně opilá manželka, opírající se o dva chlapy, na první pohled budící odpudivý dojem. Koukla se na mě s podroušeným pohledem a zamířila si to ke kulečníku. Když procházela kolem mě, ani mě neoslovila. Ty chlápci se vlnili za ní, aniž by spustili oči s jejího zadku. Jeden se opřel o bar a objednal tři piva a tři skotský. Barman mu nalil, přičemž pokukoval po mně, jestli se náhodou o něco nepokusím.
"Pěkná," řekl uznale můj soused, "ale v poslední době na to nemám vůbec náladu. Vlastně od tý doby, co mě pustili, sem si nezapíchal."
"To je moje žena."
"Hlavní příčinou rozvodů je manželství," dodal, načež se omluvil.
"Chápu," přikývl jsem, "nemůžeš to ovlivnit. A víš, co je nejhorší? Nemám ani nutkání těm dvoum dát přes hubu. A to sem kvůli takový situaci šel sedět. Byli sme svoji dva roky - láska jako trám. Jednou sme si vyrazili do baru. Byl tam jeden, kterej ji furt otravoval. Sledoval ji na záchod. Uslyšel sem křik. Omlátil sem mu hlavu o záchodovou mísu. Nepřežil to."
To bylo snad poprvé od svého propuštění, kdy jsem si na to vzpomněl. Začala se mi motat hlava.
Všude byla krev! Ten parchant ji chtěl znásilnit! Celej hajzl byl od krve. Ze záchodovýho prkýnka kapal jeho mozek...
Najednou jsem se sklátil ze židle. Soused vstal a pomohl mi na nohy. Odvedl mě na záchod. Omyl jsem si obličej. Bylo mi líp. Podíval jsem se do zrcadla. Soused stál za mnou a mnul si bradu. Naše pohledy se střetly v odrazu zrcadla. Chtěl jsem něco říct, ale nic chytrého mě v ten moment nenapadlo.
"Je to divný," po chvíli odtušil, "asi před měsícem se do mě začali navážet dva mladý parchanti. Když se do mě někdo začal navážet, skončil špatně. Ale v ten den sem si nechal všechno líbit, a když se chtěli prát, utek sem."
Roztáhl ruku a přečetl si nápis na prstech.
"Ale já nechci nastavovat druhou tvář," vzdychl a sevřel ruku v pěst, načež s ní vší silou udeřil do dveří od záchodu. Hned poté se popadl v křeči za břicho.
"Ta bolest je nesnesitelná!"
Ve dveřích zůstala hluboká prohlubeň.
"Dem na panáka!" vypadlo ze mě při pohledu na jeho zkroucené tělo.
"Co?" vykulil oči, hladě si odřené klouby.
"Dem na panáka," zopakoval jsem a dvakrát se zhluboka nadýchl. Díval jsem se na sebe v zrcadle a soustředil všechny své psychické a fyzické síly.
"Ve dvou to zvládnem. Nesmíme tomu podlehnout."
Když jsme dorazili k baru, byl tam opět jeden z těch dvou chlápků, co doprovázeli mou ženu. Objednával další rundu. Pohupoval se v bocích a určitě se těšil, jak si dneska užije. Podíval se na mě pohledem suveréna.
"Na co čumíš?"
Byl udělaný, ale takové frajery jsem vždycky zvládl.
"Na nic."
"Civíš na mě jako buzík," odsekl a nadmul se jako kohout.
"Někdy nás na ostatních lidech rozčilují věci, které nám vadí na sobě."
Namířil si to ke mně, ale když uviděl mého souseda, zastavil se, vzal si drinky a odešel ke kulečníku.
"Bude tu problém," řekl jsem.
"Tak rychle do toho!"
"Dvakrát měř -"
"Drž hubu."
"Promiň - vodku! A ty?"
"Rum!"
"Co?" barman polkl na prázdno a nechal si objednávku ještě dvakrát zopakovat.
Když jsem to do sebe kopl, opět jako by mnou projel elektrický proud. Vystřelil jsem ze židle, načež jsem si zase rychle musel sednout. Zamotala se mi hlava a pak to přišlo. Seděli tam oba dva - doktůrci, co do mě vpíchli to svinstvo. Seděli před barem na židlích v bílých pláštích. Vypadali jako dvojčata - oba dva vyzáblí, plešatí, s brýlemi, skrz které se snažili protlačit obrovité modré oči.
"Vy nesmít pít - to podmínka!"
"Ste Japonci nebo co? Takhle jste nemluvili, nebo jo?"
"Proč vy pít?" Jejich výraz v obličeji se vůbec neměnil. Jako by na mě zíraly dvě voskové figuríny.
"Já nevim, já jenom -"
"Proč vy nepoužít citát?"
"Děte s tim už do prdele!" opáčil jsem se, načež mi tělem projela ostrá bolest.
"Vy takhle nesmět mluvit."
"Tak pardon."
"Vy napravený - jinak muset zpátky do vězení - rozumět!"
"Zlo může být vyloučeno jen dobrem! Odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních! Odpouštět a neživit v sobě zlobu - odpouštět..."
Náhle jsem ucítil bolest ve tváři - to mně dal můj soused facku. Pak se v křeči zhroutil k zemi.
"Je to jenom halucinace," zaúpěl, načež ze sebe začal chrlit citáty.
Rychle jsem objednal další panáky. Nakopl jsem souseda a zkroutil se pod návalem bolesti.
"Vy nepít!"
Snažil jsem se je nevnímat.
Ohnul jsem se pro souseda a pomohl mu na nohy. Kopli jsme do sebe panáky. Pak rychle další. Bolest se opakovala, ale už jsme ji dokázali ustát.
"Vy nepít," trvali na svém doktůrci. Všiml jsem si, že začali být průhlední.
"Děte někam!"
"Vy jít zpátky do vězení!"
"Na to ti sere pes!"
Soused začal opět citovat. Dal jsem mu facku, aniž bych pocítil bolest.
Po dalším panáku přízraky zmizely. Koukl jsem se směrem ke kulečníku. Žena i ti dva chlápci celé to divadlo udiveně sledovali.
"Co čumíte?" zařval jsem. Pak jsem vstal a namířil si to k nim. Soused mě následoval.
Manželčini společníci vypadali dost nervózně.
Vychutnával jsem si pocit moci. Vodka v žaludku příjemně hřála a hlavě dodávala jasné vidění.
Připadal jsem si jako dokonale naprogramovaná zbraň hromadného ničení. Soused se šklebil a hladil si zkrvavené klouby ruky, jež byla poslem pekla.
"Ahoj miláčku," pozdravil jsem manželku, "možná se divíš, že momentálně pro tebe nemám žádný moudro, ale snad když chvilku vydržíš, dočkáš se." Přišel jsem k jednomu z těch chlápků a požádal ho o cigaretu. Rychle vytáhl krabičku z kapsy. Když mi připálil, udělal dva kroky dozadu - víc nemohl, protože mu v tom bránila zeď. Byli v pasti.
Natáhl jsem kouř do plic a koukl se na manželku. I přes její strach bylo vidět, že je totálně zlitá.
"Myslim, že mě jedna rada napadá - sbal se a vypadni, pokud nechceš přijít k úrazu."
Zřejmě to nechápala dost jasně, a tak sem jí dal facku na srozuměnou.
"Kapišto, ty couro zasraná? Koukej mazat domů. Ještě si to spolu vyřídíme!"
"Hele," vložil se do hovoru chlápek, který se na mě předtím obořil u baru, "my nechcem žádný problémy."
"Baví se někdo s tebou?" obořil se na něj můj soused a jednu mu natáhl. Skácel se jako pytel brambor.
"Tak dobrá," promluvil ten druhý a ukázal na mě, "a co ty? Tak mi ji teda vrať, tvrďáku!"
To nemusel říkat dvakrát. Přiskočil jsem k němu a vrazil mu pěstí do žaludku. Zkroutil se bolestí.
"Nech toho!" prosila mě manželka.
"Ty drž hubu!" opáčil jsem se a odhodil ji směrem k baru. Jen tak tak udržela rovnováhu. "Řek sem ti, že máš vypadnout!"
Když jsem se otočil, chlápek, jemuž jsem dal ránu, se zrovna vzpřímil a v ruce držel pistoli.
Můj soused už měl ruce nad hlavou a já ho následoval.
Ten druhý se pomalu postavil na nohy. Obličej měl od krve a v ruce držel policejní průkaz.
"Ale, ale," ozvalo se za mnou. Ten hlas jsem znal, "tomu se říká šestej smysl."
Ředitel přešel k těm dvoum chlápkům. Spokojeně si mnul ruce a na tváři mu vyrašil úsměv rybáře, který konečně něco chytil. "Tomu se vážně říká šestej smysl - vidim tvoji manželku, jak nasraně vychází z bytu, a vzpomenu si na svý sexy gorily, který na mě čekaj v autě. Tak proč ji nesledovat? Když už - tak bude nějaká sranda. A když si vyšel z domu ty, plán byl na světě! Jen jsem se bál, jestli se nechá od těch dvou moulů sbalit. Upřímně řečeno jsem si myslel, že má větší úroveň."
"Svině!" zařvala manželka.
"Ale no tak, maličká," culil se ředitel, jako by mu žena právě polichotila, "přeci nechceš následovat svýho starýho do lochu! A já ti garantuju, že tam bude hnít hodně dlouho." Pak se obrátil na mého souseda. "A co s tebou?"
"Já ho vůbec neznám," dušoval se soused a snažil se tvářit jako neviňátko, což mu s tělem pomalovaným jako vězeňská cela moc nešlo.
"Ale uhodil si policajta!"
"Kdybych to věděl, nikdy bych si to nedovolil."
"Tak co?" zeptal se ředitel policajta, kterého můj soused udeřil, "necháme ho jít? Dneska je můj šťastnej den a chtěl bych se o svý štěstí s někým podělit."
"Ale moh bych mu to alespoň vrátit, šéfe?" otázal se nesměle policajt. Ředitel mu na to kývl, a tak se můj soused zhroutil po ráně do obličeje.
"A teď vypadni!" rozkázal ředitel. Soused poděkoval a drže si přeražený nos, rychle zmizel.
Když mě odváděli, naposledy jsem se podíval na svou ženu. Tupě zírala do prázdna a snažila se po vypitém množství alkoholu stát rovně, přičemž se nenápadně držela baru. Kdyby mi už nenasadili pouta, určitě bych jí jednu vrazil. Bylo mi to fuk, jestli na mě počká, anebo ne - aspoň prozatím, což ulehčilo naše loučení.
"Tak spadla klec," prohodil ředitel, když mě posadil do policejního auta, "nechtěl bys na závěr pronýst ještě nějakej citát?"
"Di do píči!" zařval jsem na něj a chtěl mu dát hlavičku.
Poslední, co jsem uviděl, byla blížící se pažba pistole, načež jsem upadl do černé tmy bezvědomí.