Píši o tom, jak jednou svět propadl klamu
ve víře, že dobré nadchází.
Zatím vcházím ve vlkovu otevřenou tlamu
mnou vytvořených nesnází.

Mé myšlenky vždy pomáhat chtěly
a zatím jenom škodí
jako divoké lesní včely.
V bahně vlastní zkázy se brodí.

Jsem troska topící se v sebelítosti,
svou vinu na druhé házím.
Dobré odešlo, zlost cítím až na kosti,
co dobré přijde, všechno zkazím.

V mrazu já trpím horečkou,
v teple drkotám zuby,
jako vlk zaměstnán ovečkou,
jejíž nožičky trčí mu z huby.

Přede mnou ryby plují do hlubin vod,
do oblačných skrýší kryje se slunce.
Mě útroby vyžírá času chod
a kámen mi tiše obrůstá srdce.

Mám na své duši šrám,
život do něj mi kyselinu leje.
V tajné místnosti shovávám rám,
z jehož plátna špatnost mé duše zeje.

Jako Dorian Gray proti němu vztáhnu nůž
v chtíči rozřezat plátno na tisíc kousků.
Však podívej k tomu obrazu už,
uvidíš u něj ležet mrtvou trosku…