Odpoledne s černým čajem
stejně temné jak ten čaj
a já tou lázní z uschlých lístků
zalévám svůj mrtvý ráj.

Vzklíčil jako orosení,
bojím se však, aby déšť,
aby déšť mé dobré vůle
nezměnil se v mokrou lež.

Tak někdy sedím jako kámen,
za okny sníh a dál je poušť,
krev už dávno není v ranách
a po mlčení zbývá spoušť.