Nevíš, jak krásné je poslední jaro,
poslední jaro na zápraží zimy.
Má větry i mlhu,
sněženku v hlíně prokřeklé závějí,
třese se v sobě neklidnou nadějí,
u branky najde mrtvého ptáčka...

neví už, jaké je poslední jaro,
poslední jaro, jež má ruce z ledu
a na řasách slabost,
na prsou tisic jehel z pryskyřic.
Čím více umírá, tím žít chce víc,
však u branky ještě bělá se sníh.