Červánkové nebe osvěžil prudký vítr
a vzal sebou i klásek polní pšenice,
zachvěla se tráva i jehličí na smrku.

To mužovy prsty lehce sklouzly po hebké kůži
ranní rosy, se živůtkem vzývající černé kosy,
jen dírkou směl zahlédnout,
krásu a sladkost celého světa.

Jen pro něj odkryla knoflíček,
když tu nahá jen listem zakrytá
v mechu postele ukrytá,
bušícím kladivem do srdce světa,
křičela do všech stran hluchého lesa.

Slzící touha jako rozpálená kamna
červenala její tváře,
když pak doma do polštáře,
lístek z knihy tajně ukryla.
Pokoj v duši má ten, kdo tuší,
že kolem vlak po kolejích pojede
a stanici výstupní pak nemine.
V duši neklid, bouřku a vlny
mám ten, kdo miluje
každý den
něco jiného
někoho jiného...