Zastavím se někdy na hranicích střech
a sním o markýzovi s blazeovanými rty,
o lemovaných mracích a tabulkách čokolády,
někdy v zábradlí hučí vosí úl
a stromy zpívají La Traviatu.
Gaudího katedrály jako plástve medu,
dálnice jak rozlité olovo
a zbytek suchého rohlíku na parkovišti.
Ba ne, tamhle je kolotoč z dětských dnů,
ale mnohem větší. Mám strach z výšek,
a přesto letím, i na smrt,
balerínky leží dole,
jen moje já ví,
i v poslední vteřině,
že je
a není.