Občas, když čtení mých věčných knih oči unaví
Vzpomínka na sny a city dávno ztracené
Kal ze dna hlubokého náhle vyplaví
A s ním i démanty kapičkou krve zbrocené.

A všechny barvy mají ty drahé kameny
A blyští se a září a oheň rozžehnou
A klidná moře mají v sobě a mocné prameny
A v jednom z nich spatřím propast bezednou.

Potom však často a nicotně, jak dny běží
Pohřbívám ty démanty do hrobů všednodenních
V tísnivé hlíně plné červů ať si leží
Kam nesvítí slunce a nepadá sníh.